Čarotepec – Blake Charlton

Ve světě, kde slova ožívají, se s nesprávným pravopisem pojí nebezpečí. A nikdo to neví lépe než čarodějnický učeň Nicodemus Weal.

Nicodemus je kakograf a nedokáže reprodukovat ani jednoduché magické texty, aniž by je porouchal a přetvořil v pakouzla, která mohou mít smrtící následky. Měl se stát Alkyónem, čarodějem nedostižné moci, jemuž bylo souzeno zachránit svět, ale místo toho musí dělat podřadné práce a čelit ponížení, že nenaplnil proroctví.

Ne všichni si však proroctví vykládají stejně. Podle některých klik vládne kakograf jako Nicodemus velkou silou – silou, kterou lze snadno využít jak v zájmu dobra, tak v zájmu zla. A když jsou dva Nicodemovi spolužáci nalezeni mrtví, začíná být jasné, že některé frakce se nezastaví před ničím, dokud ho nenajdou a nepodrobí si ho.

***

Už v okamžiku, kdy se první díl připravované trilogie od Blakea Charltona objevil v edičním plánu nakladatelství Laser-Books, věděla jsem, že tenhle kousek nesmí v mé soukromé literární sbírce ani zdaleka chybět. Samotná anotace mne upoutala silou deseti železných řetězů, ale dobrá anotace nutně nemusí znamenat dobrou knihu. Jak se Charltonovi podařilo zvěčnit osud kakografa Nicodema?

Dějovou kompozici autor poskládal vskutku povedeně. Ani časté střídání prostředí a postav nemůže čtenáře zmást díky své přehlednosti. Všechny kapitoly mají mimořádně osobitý podtón, který mezi mnou jako čtenářem a hrdiny knihy vzniká mnohem častěji při čtení v ich-formě. Vyprávění ve třetí osobě však Blake Charlton podal tím nejlepším způsobem.

Hlavní hrdina Nicodemus (a také někteří z jeho přátel) trpí kakografií. Jde vlastně o přenos běžné dyslexie a dysgrafie do fantasy světa. Autor, sám silný dysgrafik, se cíleně snažil vytvořit svět, ve kterém by tato porucha mohla působit dostatečně věrohodně. Kakografie mágům nedovoluje čarovat na stejné úrovni, jako je tomu u nedotčených čarodějů. Magická slova s dotykem kakografa degenerují a tím pádem mu ztrpčují život.

(Mimochodem, slovo kakografie má i nekouzelný význam. Podle Slovníku spisovné češtiny jde o „úmyslně nesprávný pravopis, který slouží k přezkoušení žáků“. Takže každý z nás vlastně může být čarodějem, stačí schválně dělat chyby v textu. 😀 )

Magické jazyky a všeobecně systém tohoto světa byl tak přesně nalinkovaný a propracovaný, že nese nemalý podíl na mém nadšení z knihy. Místy mi trochu připomínal programování v C++, nicméně ani toto přirovnání nedokáže vystihnout drobné aspekty kouzel, které nám autor po částech dávkoval od začátku až do konce.

Starhaven, tedy dějiště našeho příběhu, si vždy najde nějakou záminku k překvapení čtenáře. Několikrát opuštěná pevnost, nyní obývaná početnou formací čarodějů, nudná být nemůže, ani kdyby se o to sebevíce snažila. Nepřehledná kombinace knihoven a jiných mágy užívaných budov je přesně tím prostředím, které Nicodemus potřeboval, aby vynikl ve svém vlastním příběhu.

U postav bych se také měla na chvíli pozastavit. Velká část hrdinů má kromě uvěřitelné a pečlivě volené kombinace vlastností i své tajemství, ale všichni si to své úzkostlivě střeží. Chvíli potrvá, než se čtenářům podaří dosáhnout jejich velkolepého odhalení. Zklamaný však rozhodně nikdo nebude, protože vyústění zápletek Čarotepce častokrát překonalo má nemalá očekávání.

Čarotepec je velmi povedeným fantasy kouskem, nicméně každičká jeho součást, od děje… přes postavy a prostředí až k systému magie… Zkrátka všechno je na něm zdařile komplikované. Tenhle kousek rozhodně nemohu doporučit jako krátké odpolední čtení, jelikož vyžaduje 100 % vaší pozornosti a výkon mozku na plné obrátky. Nicméně pokud jste ochotni se na knihu patřičně soustředit, má rozhodně co nabídnout.