Kázání ohně – Francesca Haig

Snila ten nejnebezpečnější sen – sen o rovnosti.

Čtyři sta let po jaderném výbuchu se civilizace i příroda na Zemi výrazně proměnily v nový, primitivní svět. Přestože již Zemi neohrožuje vše pohlcující nukleární oheň a radioaktivní záření přestalo působit, z neznámých příčin se lidé začnou rodit jen jako dvojčata. První z páru – Alfa je vždy ve vynikající fyzické kondici, druhý – Omega se však narodí vždy s deformitou. I když mají Alfové i Omegové nerovné postavení a to vyvolává neustálé konflikty a boje, oba geny zároveň bezpodmínečně spojuje stigma – krutá skutečnost, před kterou nelze uniknout. Pokud jeden z dvojice zemře, umírá i ten druhý.

Cass je vzácný typ Omegy – je obdařena jasnovidectvím. Její bratr Zach má zase velkou moc v Radě Alfů. Cass se odváží snít nejnebezpečnější ze snů – sen o rovnosti mezi oběma skupinami. A právě kvůli tomu se dostane do hledáčku jak svého bratra, tak celé Rady i hnutí odporu Omegů.

***

Nedávno mi přišla pod ruku kniha s neobvyklým názvem… Kázání ohně od australské autorky Francescy Haig je však neobvyklé ve více ohledech. Je to však v tom dobrém, nebo v tom správném smyslu slova?

Samotný koncept knihy mne zaujal hned při letmém seznámení s principy světa. Představa dvojčat, jejichž osudy a životy jsou nerozdělitelně svázány, je přesně tím tvůrčím prvkem, který v tolika knihách zoufale chybí. Jenže to samo o sobě nestačí, je třeba i umět s potenciálem pracovat. Naštěstí to Francesca nebrala na lehkou váhu a výsledek je vskutku potěšující.

„Ty vidíš jen půlku příběhu!“ – „Vidím tu půlku, za kterou jsem zodpovědný.“

Po stránce děje jsem naprosto spokojená. Kázání ohně nabízí atraktivní a dynamickou dějovou linku doplněnou proměnlivým prostředím, nicméně ani častými lokačními přesuny neztrácí návaznost. Ani jedenkrát jsem nenarazila na hluché místo, které by mne nebavilo

Hlavní hrdinka je rozumná a cílevědomá, je velmi snadné se s ní ztotožnit. Většina ostatních postav se díky její výrazné osobnosti poněkud ztrácí, což mi ovšem v tomto případě ani trochu nevadilo. Uvítala bych ovšem i jiné úhly pohledu. Soustředění na jednu postavu sice může v tomto případě vést k poněkud jednostranně zaměřeným závěrům, velmi ráda bych se podívala například na stanoviska Cassandřina bratra Zacha.

Bohužel jsem se nedokázala sžít s nízkou frekvencí používání jejího jména. Je sice fajn pojmenovat takové sympatické děvče Cassandra, jenže by bylo třeba uvést to v knize častěji, než ob 200 stran. Sama pro sebe jsem ji označovala pouze jako „vypravěčku“ a když už se v knize někdo obrátil na onu „Cassandru“ nebo „Cass“, čekalo mne nepříjemné zaváhání ve stylu: „Hm… Kdo to vlastně je? …  Jo aha!“

„Zkoušel jsem tě a ty ses choval přesně tak, jak jsem čekal. Což podle mě neznamená, že jsi selhal.“

Jinými slovy, Kázání ohně opravdu stojí za přečtení. První díl mne opravdu nadchl pro pokračování a já už jen doufám, že se ho dočkáme co nejdříve. Není to kniha přeplněná lacinou akcí a zvraty, která vás připoutá a nepustí… člověk by klidně mohl v polovině vstát, udělat si malou pauzu a čaj… jenže ono se mu nechce.