Kaziměsti – Martin Bečan

Čtveřice přátel naskočí jednoho dne do přijíždějící tramvaje číslo 0 a ta je zaveze do Nikam. Zjišťují, že město, ve kterém žijí a studují, má druhou tvář. Sněží v něm papír, tramvajové koleje tvoří horské dráhy, krysy se mění ve stíny a jsou v něm domy, ulice a celé čtvrti, o kterých většina lidí nemá tušení. Zlákáni plejádou divů a zázraků se rozhodnou sem přestěhovat. Jenže město je nakaženo nemocí…

XXX

Musím přiznat, že po vydání knihy Kaziměsti jsem o tuhle českou novinku moc velký zájem nejevila, na obzoru se totiž rýsovaly jiné příběhy, po kterých jsem se s nadšením vrhala. I tak mě však debut Martina Bečana nakonec dostihl. Doporučení se na mě valila ze všech stran jako lavina a já musela zjistit, co je na nich pravdy…

Město s velkým M muselo dát autorovi hodně práce. Neobyčejné uličky s neobyčejnými obyvateli, neobyčejnými kanály… a vůbec, ani snad jediná dlaždice v koupelně tady snad nebyla úplně normální. Po této stránce si autor nepochybně zaslouží stoprocentní hodnocení. Město se svými zákoutími dokázalo udržet pozornost i v případě, že se příběh zrovna dostal do jedné z méně poutavých fází.

To se bohužel nestávalo úplně zřídka. Zmíněné “výplňové momenty” byly sice velice rychle vystřídány zase nějakou atraktivnější kapitolou, ale stejně by bylo lepší, kdyby byla jejich existence omezena a příběh by tím získal i na plynulosti.

Hlavní hrdinové jsou vskutku unikátní směsice lidí. Mají dokonale sestavené vlastnosti, povahu,… Vymyšlení jsou skutečně brilantně. Možná i díky neobvyklým jménům (dobrá, v jednom případě jde pouze o přezdívku) – Zima, Cesmín, Parma a Lazar, se mi zapsali do paměti. Alespoň tedy většina z nich. Vypravěč knihy, tedy poslední jmenovaný – Lazar, se mezi svými přáteli jakožto obyčejný kluk trochu ztrácel. Na druhou stranu bylo osvěžující mít v podivném městě pevné spojení s realitou.

“Nemůžeš zachránit všechny okolo. Lidi musí žít svoje životy sami. Sami si je musí posrat a sami si je musí napravit. Když budeš žít jen pro ostatní, přijdeš o sebe. Sám si vytvoř svůj vlastní konec, nenechávej ho na ostatních.”

Kaziměsti jsou osvěžujícím závanem nových nápadů, který česká fantastická literatura potřebovala. Mají myšlenku, mnoho šílených momentů a osobité kouzlo. Ačkoliv děj samotný by možná zasloužil trochu dotáhnout, aby z knihy bylo opravdu veledílo… Na debutujícího autora, který až doposud psal jen povídky, jde bezpochyby o více než nadprůměrnou práci. Ačkoliv drobné vady na kráse se na knize najdou, stejně ji musím doporučit pro její unikátnost. Nic podobného jsem totiž ještě nečetla, což po téměř patnácti letech knihomolství  neříkám příliš často.