Kukuřičný město – Andrew Smith

Šestnáctiletý Austin je posedlý zaznamenáváním událostí. Ve svých svérázných zápiscích vypráví, jak on a jeho nejlepší přítel Robby způsobili konec lidstva, když v malém americkém městečku omylem probudili nezničitelnou armádu. Armádu obřích kudlanek, které zajímají jen dvě věci: jídlo a sex.

Jenže kromě tohohle politováníhodného faux pas trápí Austina horší problém. Je zamilovaný do své přítelkyně Shann, ale možná taky do Robbyho. Hormony blázní a ničemu nepomáhá, když se ukáže, že nakonec bude na Austinovi, aby zachránil svět.

Jaké to je, když je vám šestnáct, honí vás geneticky upravené hmyzí potvory a přitom milujete dva lidi?

Jestli se chystáte pustit do Kukuřičného města, měli byste asi vědět jednu drobnost. Je to pekelně šáhlá věcička. Ne jako když člověku rupne v bedně a rozhodne se projet v popelnici. Andrew Smith do své knihy totiž vložil mnohonásobně vyšší level divnosti.

Tohle je můj příspěvek k dějinám.
Najdete v něm: dvouhlavý mimina, hmyz velikosti ledničky, boha, ďábla, beznohý válečníky, vesmírný lodě, sex, potápěčský zvony, krádež, války, příšery, rozbitý motory, lásku, cigarety, radost, protiatomový kryty, pizzu a krutost.

Podtitul „Zápisky z Konce světa“ navnazují čtenáře na jakousi apokalypsu, ale nenechte se zmást. Dobrou polovinu děje se budete seznamovat s hlavním hrdinou Austinem, kterého rajcuje úplně všechno, kouří jednu cigaretu za druhou a také řeší nekonečně složitou otázku. Jestli náhodou vlastně není homosexuál, i přesto že svou přítelkyni Shann děsně miluje. Což se promítá i do jeho závislosti – zaznamenávání historie (Věděli jste, že čím na sobě máte méně oblečení, tím líp proudí hlavou myšlenky?). A tak se stalo, že 85% příběhu bylo věnováno zmateným pocitům Austina, zatímco těch zbylých 15% zase sexuálním dovednostem obřích kudlanek.

Samotný nápad je ovšem miliónový. Kdo by si nechtěl číst o přemnožení zmutovaných hmyzáků, co svou krvelačností předhánějí i některé známé sériové vrahy? Musím uznat, že od strany 223 celá kniha nabírá grády. Jenže to, co se děje předtím? Pff. Jedno velké NIC okořeněné o naprosto netradiční styl psaní. Krátké úderné věty obsahující totální šílenosti. Někoho to nadchne a jiný bude zvedat obočí dva metry do vzduchu a pak, když si bude myslet, že už ho autor překvapit nemůže… BUCH … bude to tam, věřte mi. Bláznivost podávaná jako na talíři odrovná i toho, co na ni bude připraven. Protože, kdo by očekával, že narazí na penis ve skleničce? Já ne.

„Rád bych si koupil nějaký cigára.“
„Pro koho?“
„Pro sebe.“
„Co by na to řekli vaši?“
„Řekli by mi, abych použil kouzelný slovíčko prosím.“

Na mě Austinovy zápisky působily chaoticky, depresivně, jeho myšlenky vůbec neodpovídaly těm od ideálního hrdiny vyvoleného pro záchranu světa. On je spíš takový ťulpas. Jakoby se v drsňácké story, v knize, objevil jen hoooodně velkou náhodou a nemohl pochopit, že má být fakt borec. Možná má působit vtipně, možná se o humorné ladění snažil autor celou dobu. Jenže nebylo v mé moci, abych v hustém lese absurdních a trapných situací našla něco, co by mi nepřipadalo pouze neuvěřitelně hloupé.

Upozornění: Přeloženo do hovorové, nespisovné češtiny, která může těm, co na ni nejsou zvyklí, zrakové ústrojí poškodit.

Závěrem…
Je zvláštní, že se na knihu Kukuřičný město neuvěřitelným způsobem rozcházejí názory čtenářů. Takže ji buď budete milovat nebo chtít zakopat pod zem. Kdo má odvahu otestovat štěstěnu?

„Blbci by nikdy neměli číst knížky.“