Morphin Red – Petr Heteša

Úplněk zde hraje velkou roli, ale tato kniha není o žádných vlkodlacích, přestože výsledky jejich úplňkové aktivity jsou téměř shodné. Čtyři teenageři semletí ilegálním biotechnologickým výzkumem jsou uklizeni do detenčního ústavu pro mladistvé, což není zrovna ideální místo pro život, je ale docela vhodné pro pokračování nelegálního vědeckého projektu.

Baltimore vzkvétá do technologické krásy, jeho obyvatelé do biotechnologické a uvnitř městského organismu zatím dřímá bioware v nulitní konfiguraci. Dvacet let. Stačila jedna zdánlivě nevinná zmínka na blogu a z nulitní konfigurace se stává aktivní. Strůjci tehdejšího výzkumu si mysleli, že všechny stopy dokonale zametli. Stopy možná, ale své dílo ne. Vývoj událostí potom nabere takových obrátek, že si brzy uvědomí, že lavina, která byla spuštěna, se těžko zastaví před dveřmi jejich luxusních kanceláří. Na to je výsledek jejich nelegálního experimentu příliš inteligentní. Zbývá jim jediné: udělat vše pro to (bez ohledu na bankovní konta a počty mrtvých), aby nebylo naplněno přísloví: Kdo s čím zachází, tím taky schází.

Boom! Další kniha od Heteši, a skoro se chce říct, další skvělý kousek, ale i přes prvotní nadšení a natěšení se zde našlo pár much a chybiček, pojďme si probrat kousek po kousku, jaká kniha je, na co se musíte připravit a jak se nakonec rozhodnout.

Přestože detektivní příběhy moc nemusím, u pana Heteši jsem se rozhodla udělat výjimku a jsem za to ráda. Ačkoliv více než k čemukoliv jinému musíme Morphin red přiřadit k sci-fi detektivce, radši bych se tomuto označení vyhnula. Přeci jen od samého začátku člověk ví, kdo je vrahem, takže ztrácíme zápletku v tom, kdo je ten pověstný zahradník. Lepší zařazení by bylo asi Urban sci-fi s detektivním motivem, ale dost o tom.

Na rozdíl od ostatních knih na samotném začátku nijak nebloumáte, vše je poklidně a vlídně předneseno čtenáři tak, aby pochopil, kdo je kdo. Toto beru jako veliké plus, neboť se člověk nemusí dlouze prokousávat desítkami stran knihy, než konečně pochopí, které jméno patří ke kterému charakteru. A pokud trpíte nedostatkem fantazie, určitě vám dobře poslouží obrázky vkládané do knihy, mě upřímně spíše rozptylovaly, ale toto záleží především na osobním vkusu.

Hlavní hrdinka Wendy Talleyová, nebo chcete-li Jay Reiserová, není nikterak komplikovanou osobností, za jakou byste ji určitě chtěli mít. Zpočátku zajímavá, možná trochu tajemná, zvláště ve scénách z deníku mi přijde Wendy uvěřitelná, avšak pomalu ale jistě ztrácí kus svého kouzla. Přesně stejné pocity mám nakonec u všech postav, které příběhem projdou. Nevím, jestli to byl záměr, že si lidé v té době již myslí, že vše dokáží počítačově ovládat, nebo jsou prostě jen tak hloupí. Kolikrát máte chuť prostě zařvat „Ne, nechoď tam!“ nebo prostě jen protočíte oči v sloup a přemýšlíte nad tím, jak si někdo může tak sedět na drátu. Škoda toho, jak se říká, postavy dělají příběh.

Když se odtrhneme od postav, musím vyzdvihnout retrospektivní deníkové kapitoly (zachycující pobyt hlavních postav v detenčním ústavu pro mladistvé), které by byly příjemným osvěžením, jen kdyby jejich obsah nebyl tak morbidní. Opravdu, díky těmto kapitolám jsem měla pocit, že v dnešní době již odpadl v knihách veškerý stud a cenzura. Párkrát jsem měla pocit, že toto už prostě ty postavy nemohou přežít, a kdyby přežily, musí se z nich v dospělosti stát jen zdegenerované monstrum. Přesto se mi líbí zachycení mé nejhorší fobie a to právě z těchto ústavů či léčeben. Zdá se, že toto téma je stále žhavé a ukázkou toho, že pokud člověk není vlivný, tak je jen kusem masa a nikomu na něm nezáleží, je prostě dokonalá. Za toto palec nahoru, neboť těchto náznaků je myslím i v dnešní době málo.

Co se týká zbytku děje, není mu moc co vytknout, sice trochu plytká zápletka (na můj vkus až moc) ale podaná s grácií a zkušeností. Převaha dialogů nad zbytečnými popisy je naprosto vyhovující, čtenáři text pod očima rychle ubíhá a dostává se tak do většího varu číst dál a dál… ovšem i já jsem zde měla malou krizi, ke konci knihy (asi 90 stran před koncem) jsem se sekla a dlouhou dobu jsem s tím nemohla hnout.

Jak jsem již zmiňovala u postav, najednou mi došlo, jak moc jsou ve své podstatě hloupé a nezábavné a jak moc celý příběh upadá do jednotvárných kolejí, ze kterých není cesty zpět. Pohltilo mě zklamání neb jsem čekala víc, až moc brzo vám dojde, jak to všechno skončí, existují vlastně jen dvě varianty a ani jedna z nich mě nenaplňovala. Nakonec jsem se ale donutila knihu dočíst, a ačkoliv jsem konec čekala, do poslední chvíle jsem doufala, že se stane něco, co mě prostě vykopne ze židle. Bohužel nic takového se nestalo, což celé knize vzalo většinu lesku a člověk si chce jen povzdechnout, škoda nevyužitého materiálu.

Přesto tato kniha patří jistojistě k lepšímu průměru. A určitě bych ji doporučila každému, kdo má chuť strávit nějaký čas nezávazným čtením. Morphin red se pro mě stala oddechovou knihou, kterou ale kvůli její morbiditě a sexuální zvrhlosti a přitom plytkému příběhu asi už znovu číst nebudu.