Hon : Past – Andrew Fukuda

Gen, Sisy, David a Epap společně se zbylými dívkami z Misie ujíždějí vlakem neznámo kam. Bojují o holý život a snaží se zachránit jeden druhého a současně svoji jedinou naději: lék. Vědí, že šance na uzdravení jejich blízkých a na lepší svět pro všechny existuje. Stačí jen dostat se k cíli a nevběhnout do pasti.

Osud Genovi chystá i další překvapení – znovu se setkává se Září, jeho první láskou a současně tím nejnebezpečnějším protivníkem…

***

Když jsem prvně zjistila, že jen Hon označen za „upírskou sérii“, můj zájem rapidně opadl. Jenže nakonec jsem na doporučení kamarádky dala šanci prvnímu dílu… Ano, dokonce se mi i líbil. Druhý na sebe tím pádem nenechal dlouho čekat a před nějakou dobou jsem se dostala až na cílovou rovinku. Třetí část s podtitulem Past je úspěšně za mnou. Překonala své předchůdce, nebo se jen schovává v jejich stínu?

Předchozí díly se nesly často v poklidném tempu a nakonec rozvířily prach několika bravurními akčními scénami a epickým závěrem… Třetí díl však překračuje rychlost světla velmi brzy a na odpočinkové pozvolné kapitoly prostě nezbylo místo. To vše dokořenilo ještě několik nervově vypjatých okamžiků, které dokonale dokreslily pocit ohrožení života hlavních hrdinů. S kompozicí si Andrew opravdu umí pohrát a předvedl to v celé své kráse.

“Možná bychom se měli smířit s tím, co nedokážeme změnit.”

Autor se konečně vzdal svého jednosměrně zaměřeného vyprávění a pustil nás i do myslí dvou dívčích protagonistek, Sisy a Záře. Přestože kapitoly vyprávěné z jejich úhlu pohledu byly početně vzácné a krátké, vnesly do knihy trochu potřebné neutrality, kterou Genova horká hlava bolestně postrádá.

Konečné vyústění opravdu stojí za to. Své počáteční záměry autor vyjevil až na samém konci posledního dílu a mně – jakožto řadovému čtenáři – jen překvapeně spadla čelist. Promyšlenost světa jsem obdivovala už v minulých dílech, nicméně Past své dva předchůdce provokativně zastínila… Jako kdyby si autor předtím jenom hrál a až teď ukázal své trumfy. Počkat, nikoliv „jako“… Přesně tohle udělal.

Jedinou „rádoby nevýhodou“ knihy je nadpozemská chytlavost. Zhltla jsem ji za jediné odpoledne a vkrádá se do mne lítost, jestli by si Past nezasluhovala být středem mojí pozornosti po delší dobu.

Past se tváří jako něco ohromně předvídatelného… Jste si naprosto jisti svým vybájeným koncem, jenže nakonec autor vytáhne z rukávu eso a vychýlí celý svůj svět z toho, co považujete za rovnováhu. Svým stylem se od obou předchozích částí trochu liší, ale každá z těch anomálií mne jen utvrdila v tom, že Andrew Fukuda zkrátka nedává čtenářům to, co čekají… A je to tak dobře.