NA PŘÍHRANIČÍ PŘICHÁZÍ ZLÉ ČASY
PLNÉ SMRTI, MAGIE A VODKY!
On jim věřil a oni ho zradili –
odveta bude rázná a čert vem spásu lidstva…
Příhraničí. Města a oblasti, které se z našeho světa propadly… někam jinam. Někam, kde funguje magie, vládne mráz s velkým M a krajinou se potulují ta nejhnusnější monstra z těch nejděsivějších legend. Ale lidé zde pochopitelně zůstali lidmi. Jsou stateční, čestní, drží slovo a nikdy nenechají bližního svého ve štychu… Tak tomu přece nevěříte, nebo snad ano?
Led alias Kluzkej taky ne. Tenhle koumák dobře ví, jak umí být člověk člověku vlkem. Zvlášť když se blíží vzácná magická konjunkce a Ledovi se do rukou dostal čirou náhodou artefakt, po kterém nepase snad jen jeho mrtvá babička. A myslíte, že za ním někdo přišel a řekl mu: „Lede, kamaráde kamarádiči, dej nám to pro dobro lidstva?“ Samosebou, že ne! Chtějí ho zabít, zmetci. Jenže Led je tuhý protivník, co pro podraz, kulku mezi oči a nějaké ty šproty v konzervě nejde nikdy daleko…
***
Rusové prostě psát umí, to se musí uznat. A nemám na mysli ani Puškina, ani Gogola. O téhle nevyvratitelné pravdě mě přesvědčil Pavel Korněv prvním dílem série Příhraničí, konkrétně knihou s výstižným názvem „Led“. Ale podívejme se na to teď trochu podrobněji. Jak na mě zapůsobila tato drsná, neochočitelná a na kost promrzlá krajina?
Moje „čtenářská kariéra“ už přeci jenom trvá poměrně dlouhou dobu a stihla jsem navštívit nezanedbatelné množství literárních krajin. Očima všech možných hrdinů jsem viděla téměř všechny kouty Ameriky, Evropu jsem taktéž prozkoumala skrz naskrz, nemálo knih mě vystřelilo až do vesmíru, dostala jsem se dokonce i na místa, které ve skutečnosti najít nemůžeme… Ovšem Rusko? Tohle byla moje premiéra, mé první setkání s kostrou Sovětského svazu. Díky tomu jsem začínala naprosto bez předsudků a nemohlo se mi tedy dostat žádného pocitu zklamání z nenaplněných předpokladů. Popravdě, i kdybych je měla, zklamaná bych očividně nebyla, nanejvýše lehce vyvedená z míry.
Přestože je kniha vyprávěna jen z pohledu jediného hrdiny s osobitým jménem „Led“, rozhodně se nesnaží čtenáři podstrčit subjektivně popisovanou verzi drsného imaginárního Ruska, nýbrž syrovou verzi světa, kde právo na život téměř nikoho nezajímá. Jaké štěstí, že Led se o sebe postarat umí, protože nejlepší školou přežití je existence samotná, jak se naše hlavní postava už nesčetněkrát přesvědčila.
Na samém začátku mne kniha mírně uvedla do rozpaků příliš vysokým počtem postav, ve kterých by se pravděpodobně ztratili i otrlejší čtenáři. Časem jsem nicméně došla k poznání, že charaktery, na kterých opravdu záleží, se o slovo přihlásí samy, až nastane vhodná doba.
Za nejlepší část bezpochyby považuji působivě přesnou atmosféru a hmatatelně realistické prostředí. Vystihnutí těchto dvou subjektů a zároveň udržení příběhu na tak vysoké úrovni, to se jen tak nevidí. Celkově mi Pavel Korněv svým vyjadřováním a vyzněním textu připadal spíše jako „ostřílený profesionál“, než jako téměř neznámý začínající autor. Led je koneckonců teprve prvním dílem pentalogie Příhraničí a už teď mohu s klidným srdcem prohlásit, že dalšího dílu se nemohu dočkat.
I ten nejméně významný čin dokáže strhnout lavinu událostí, která se už nedá zastavit a drtí všechno, co se jí postaví do cesty. No jo, ale musíme vzít v potaz, že náš Led rozhodně nebude jen tak nečinně stát. Kniha je až po okraj plná akce, překvapivých okamžiků, zrad a nečekaných spojenectví. Pokud si čtenář zvykne na to, že se neustále něco děje a na odpočinkové přestávky zkrátka nezbyl čas, může v Ledu objevit nezapomenutelnou knihu. Knihu, která se umí dostat pod kůži, dostane-li příležitost.
-
60%
-
100%
-
85%
-
100%
-
90%
Souhrn
Kniha je až po okraj plná akce, překvapivých okamžiků, zrad a nečekaných spojenectví. Pokud si čtenář zvykne na to, že se neustále něco děje a na odpočinkové přestávky zkrátka nezbyl čas, může v Ledu objevit nezapomenutelnou knihu. Knihu, která se umí dostat pod kůži, dostane-li příležitost.