Stavy nestavy, bytosti nebytosti – Petr Heteša

V podstatě je to soubor povídek o lidech. O lidech z města i vesnice, z obchodů i kanceláří, z metra i pravidelných meziplanetárních linek. A hlavně o jejich interakcích s anděly i démony (ať už pozemského či mimozemského původu), se stroji, roboty i androidy, s lišejníkem na skále Síria či žhavou lávou vyvěrající ze Země.

O jejich interakcích s neurčitými strukturami mimoplanetárních bytostí či softwarovými řetězci infikovanými umělou inteligencí. Předem jsem ze hry vyloučil upíry, vlkodlaky a elfy, jelikož na ně nevěřím.
Soubor povídek o životě založeném na čtyřech aminokyselinách shlukujících se do struktury DNA a produkujících bílkoviny v kontaktu s životem založeným na úplně jiné bázi, ať už jde o iontové vlnění, pekelnou plazmu či vesmírnou entitu.
Všechny ty příběhy se staly. A jestli se nestaly, tak se určitě stanou. A v tom nejhorším případě se právě teď dějí.

Co víc říct? Možná jen, že tuhle knížku si zamiluje snad každý člověk, který brouzdá ve vodách tohoto žánru. Ale postupně…

Stavy nestavy, bytosti nebytosti je středně velká, ale o to silnější kniha. Na dobrých 541 stránkách se rozkládá 14 příběhů a každý je úplně jiný, než ten předchozí. Všechny ale dodržují plus mínus stejnou délku a mě osobně i kolikrát přišlo, že kratší povídky jsou lepší, než ty delší, nebylo to ale pravidlem.
Už první z povídek, Neznámá známá, je tou, která vás přinutí se trochu zamyslet. Přesto nevím, proč je první, neboť já bych ji určitě jako vlajkovou loď nepostavila. Je krátká, tak nějak neúplná a člověk ani pořádně nepochopí, o co v ní vlastně jde.

Dál se povídky odvíjejí v různém podání, ale snad pokaždé je na konci rozuzlení ve stylu, že za všechna neštěstí si může sám člověk (stejně tak jako je to u K. J. Erbena v Kytici). Co, nebo spíše koho mi celou dobu povídky připomínaly, byl jiný spisovatel, a to E. A. Poe. Nejen tím, že je to povídková kniha, ale především drastičností některých příběhů, a co víc, jeden z nich se jmenuje Fáma a kyvadlo, zde už nejsme od Poeovy Jámy moc daleko.

Setkáváme se opravdu s bytostmi, ale i nebytostmi jako jsou stroje či jen podivný sliz a houby, dokonce nás v jednom příběhu zabíjí i „obyčejný“ prach, nemohou chybět snad andělské bytosti (někdy úplně nevíte, co tím autor myslel a zde musí přijít na řadu vaše fantazie, která je kolikrát mnohem hrubší, než psaný popis). I tady je ale vždy sám sobě nepřítelem jedině člověk. Krom střídání témat se střídají i místa, nechybí „klasická“ americká detektivka, ale autor neopomenul ani krásu českých zemí a dokonce si pohrál i s nářečími (povídka Lednická cibula).

Já osobně jsem se při některých povídkách opravdu bála, ale nejsem hororový fanoušek, takže to je třeba jen mnou. Nejde ale jen o strach, mockrát se člověk i dost zasměje, to jsou ty světlejší chvilky v temnotách. Celkově jsou příběhy vždy vyvážené scénami jak napnutými, tak komickými, všeho je s mírou a ničeho není natolik příliš, aby to vyznělo jako parodie.

Texty jako takové jsou čisté, pěkné popisy, vcelku dost dialogů, které dávají smysl (to já oceňuji hodně), žádná zbytečná omáčka kolem. I postavy jsou vykresleny s lehkostí a grácií. Není se co divit, Heteša je již zkušeným spisovatelem a je to cítit z každé věty, která vám pluje pod zrakem. Suma sumárum mu již není co vytknout.

Ale ani zde nečekejte jednu bombu za druhou, některé povídky patří mezi ty slabší, ačkoliv jich je tam opravdu pomálu. Mnohem víc je tam těch, které vás osloví a chytí za srdce, nebo za hrdlo. Mně osobně se nejvíce líbil příběh Psí oči. Ačkoli se jedná o čisté sci-fi ve vesmíru, které já nemám ráda, stala se mojí srdcovkou. Proč? Protože je zde jako ten největší mizera a zrádce vyobrazen právě člověk. Zápolí zde rozum a cit (to už jsme skoro jako u Austenové, co?) no a tak vůbec.

Petr Heteša se navíc nezaměřuje jen na jednu vrstvu společnosti, alespoň co se týče věku. Přesto bych to nedoporučovala mladším čtenářům, díky erotičtějšímu odstínu některých povídek (Padesát odstínů šedi ale fakt nečekejte!).

Závěrem jen doufám, že jsem vám knihu spíše neznechutila, protože jde o vážně skvostný kousek, který by si měl podle mě přečíst každý sci-fák. Povídky na rozdíl od románů nezaberou tolik času v kuse a člověk si po každé z nich musí dát chvilku oddech, aby mu to pobrala hlava, kniha vám proto v konečném důsledku vydrží trochu déle, i když jste knihomol.
Určitě musím doporučit všemi deseti a už teď kudy chodím, každému tu knihu doporučuji. Proč? To už si musíte zjistit sami.