První kniha plánovaného desetidílného cyklu je vstupní bránou do světa Rošáru. Rošár je kamenná země zmítaná bouřemi, jimž se přizpůsobila příroda (rostliny rostou z kamene a v bouřích se zatahují do země, zvířata se ukrývají do ulit a tvrdých schránek) i lidé (města se staví podle přesných schémat v místech mezi skalami). Při bouřích se uvolňuje zvláštní energie, bouřná záře, kterou je možné nabít polodrahokamy a ty potom využít třeba k pohonu fabriálů (důmyslných zařízení, která lidem zjednodušují život).
Předurčení jedinci dokáží pomocí bouřné záře znásobit své síly a získat mimořádné schopnosti. Tento svět čelí dvěma hrozbám: periodickým obdobím katastrofálních spouští, z nichž ta nejhorší a poslední má teprve přijít, a odvěkému nepříteli, pustonošům, proti němuž lidstvo v dávné minulosti bránily rytířské řády paprsku, než záhadně zmizely ze země. Lidem po nich zůstaly jenom střepkordy a střepláty, mystické zbraně, které mění obyčejné lidi v neporazitelné válečníky. Není jich mnoho a platí se za ně královstvími.
V tomto světě se odvíjejí na pozadí poněkud absurdní války aletů proti paršendům osudy tří hlavních hrdinů, zprvu samostatně, postupně se v náznacích začínají prolínat. Jasnopán Dalinar Kholin, bratr zavražděného aletského krále a vojenský velitel, usiluje o návrat k dávným rytířským ctnostem podle staré knihy Cesta králů, což vyvolává nesouhlas širokého okolí. Za bouří trpí halucinacemi a to všechno ho postupně připravuje o autoritu. Mladá dívka Šalán po smrti svého otce usiluje o studium u Dalinarovy neteře Jasny Kholinové, známé badatelky a kacířky. Šalán k tomu ovšem nevede zdaleka jen touha po poznání. potřebuje Jasnin fabriál. Lékařův syn Kaladin se vzdává kariéry, aby mohl chránit svého malého bratra, který je povolán do války. Shodou nepříznivých okolností upadá do otroctví a stává se ochráncem těch nejubožejších, kteří už dávno rezignovali.
Kateřina Pavlíková
Cesta králů je jednou z těch knih, co žere své čtenáře zaživa. Pomalé trávení a následné vyplivnutí ve stavu naprostého vyždímání. Nebohý člověk se pak zmůže jen na kulhavý pohyb a stoprocentní knižní kocovinu. Toť jest fakt, který tímto způsobem vnímá 97% lidí zasvěcených do tajů Archivu bouřné záře.
Nabízí se nám příběh propracovaný v takové míře, že například i Jméno větru autora Patricka Rothfusse upadá do jeho stínu. Několik úhlů pohledu, mnoho dějových linek. Na první pohled absolutní chaos a pak dokonalá souhra! Cestu králů nejde nemilovat, i přestože možná najdete jisté prvky naivity. Daleko pravděpodobnější ale je, že nedostatky přehlédnete, neboť se budete nacházet v extázi Sandersonového vypravěčského umu. Ten je vražedný! A fascinující! Nekonečné úryvky, co bych si s chutí vypsala na zeď. Myšlenky skryté mezi slovy. Ach.
„My žijeme jen proto, aby nás mohli zabít,“ poznamenal Kaladin. Zamžoural očima a podíval se po ostatních členech jednotky, kteří apaticky seděli na dešti. „Pokud už nejsme mrtví.“
Sežrala jsem všechno i s navijákem, jak se říká.
Setkáte se s neuvěřitelným týpkem, který se zvedl na nohy, slepil svou rozkouskovanou duši a postavil se do čela těch nejvíc politování hodných břídilů. Naučil je toho mnoho. A ještě víc toho naučil mě. Prožívala jsem s ním beznaděj i každičký zásvit na lepší časy. Z jeho záchranných nápadů a plánů mi bylo na skákání do stropu, protože svou originalitou předčily veškerá má očekávání. Když byl bit, odnesl to můj do krve rozkousaný ret. To přece nemůžou, mého miláááška. Za celou tu dobu, co čtu fantasy literaturu, se nevyskytl hrdina, kterého bych zbožňovala víc. Jmenuje se Kaladin.
Ale třeba Šalán je taky dobrá borka. Její touha po poznání křížící se s potřebou zachránit rodinu (tedy projevit zlodějský um), hmm… boží! V Šalánině dějové lince pořádnou roli odehraje dokonce i marmeláda. Nikdy nepodceňovat obyčejné věci, nebezpečné!
Pro udržení všeobecného rozhledu nesmí chybět ani pohled váženého a ctěného jasnopána Dalinara. Trochu mi připomínal moudrého dědečka z pohádek. Všechno pod kontrolou, všechno zvládal. I když to tak mnohdy nebylo, jeho nekonečný klid přesvědčoval o opaku.
Zbytek osob – kladných i záporných – zoceluje děj a pozvedává ho do rovin totální ňamky, co čeká na ochutnání.
Celkový počet postav bych tedy zhodnotila jako „akorátní“. Abyste rozuměli, je jich tam dost ale ne příliš. Nezačnete v nich mít zmatek, spíš se budete těšit, až se jejich osudy začnou proplétat. Všichni byli nějakým způsobem zajímaví. A dohromady? Symfonie!
Největší drsňárnou je ovšem magie. O tom žádný pochyb. Kdo zná Sandersona, ví, že on si vždycky dokáže vymyslet něco, z čeho se padá na zadek a ústa zůstávají dokořán. Jinak tomu není ani v Archivu bouřné záře. Přeci jen, má to být jeho mega dílo – série o deseti extra tlustých knihách. Takže si samozřejmě vymyslel něco speciálního a úplně brutálně propracovaného. A stojí to za to. Kéž by měl každý autor takovou představivost jako Brandon Sanderson.
912 stran epického vyprávění, co je napsané až překvapivě lehce (čte se to opravdu velmi snadno), obsahuje velkou dávku flashbacků, válečného taktizování, strategie a bitev, které se vám budou odehrávat doslova před očima. Tohle všechno a ještě mnohem víc vytváří jedinečný čtenářský zážitek, o který by se neměl nechat ochudit žádný fanda tohoto žánru. Amen.
Život před smrtí. Síla před slabostí. Cesta před cílem.
Budete to zbožňovat..
A nebo.. dopadnete jako Filip.
Filip Kadera
Mnohí velikáni z fantasy vydali obrovské a rozsiahle fantasy ságy, ktoré sa stali hitom a patria k tomu najlepšiemu z žánru. Do tejto kategórie sa rozhodol zaradiť aj jeden z najvplyvnejších a najoriginálnejších autorov súčasnej fantasy – Brandon Sanderson.
Dej sa odohráva vo svete Rošáru, kde dlhých 6 rokov zúri patová vojna medzi Aletmi a Paršendmi. Aleti vyhlásili vojnu Paršendom, kvôli vražde ich kráľa, ku ktorej sa Paršendi sami priznali. Už hneď na začiatku pri samotnom atentáte nám Sanderson ukazuje, v čom je majster – obrovská originalita.
U Sandersona neexistuje, aby používal nejaký klasický druh schopností/mágie, ktorý sa bežne omiela. On si musí vymyslieť vždy niečo nové, čo inde nenájdete. V tomto prípade je to žiarenie po veľbúrkach, ktoré sa ukladá do kameňov (tzv. sférov) a z nich je následné možné túto silu čerpať. Zvyšuje to fyzické schopnosti a plus pridá nejaké “nadprirodzené”.
Prejdem postupne k dejovým líniám. Tie by som rozdelil na 3 veľké časti, pričom najhlavnejšia je tá Kaladinova. Kaladin je syn lekára, ktorý ale nakoniec nešiel v otcových stopách, ale vydal sa na bojové pole. Odchádzal plný ideí a nádeje, lenže život mu ďalej otvoril oči a zistil, že miesto pre priateľstvo a česť v tomto svete takmer neexistuje obzvlášť to patrí pre Plavookých (nadradení ľudia bežným tmavookým). Zo skvelého bojovníka sa ale stal otrok a dezertér a dostal sa do armády Jasnopána Sadeasa k mostovej jednotke. Mostová jednotka nebojuje, nosí mosty aby cez obrovské pole roklín a priepastí mohla postupovať armáda. Kedže mostári idú v prvej línii, tak končia ako potrava pre súperove šípy. Pri každom výbehu sú obrovské straty na životoch (s ktorými sa ale počíta, život mostára je pre jasnopánov bezcenný) Kaladin v sebe ale po mnohých porážkach nájde znova silu a rozhodne sa niečo zmeniť.
Okrem toho sa ešte v istých flashbackoch, budeme vracať do jeho minulosti aby sa tak poskladala skladačka o tom, ako sa dostal tam kde je.
Druhá dejová línia patri Šalán. Pochádza z nižšieho šľachtického rodu, ktorý trpí finančnou tiesňou a potrebuje tak seba a svojich súrodencov zachrániť. Rozhodla sa uchádzať o miesto zverenkyne Jasny Kholinovej – dcéry zavraždeného kráľa Aletkaru. Táto línia bola zaujímavá hlavne v druhej polovici, viac ale nechcem prezrádzať.
Tretia línia patrí jasnopánovi Dalinarovi, bratovi zavraždeného kráľa Aletkaru. Kedysi veľmi obávaný bojovník sa ale postupom času menil. Svoje správanie podriadil kodexu, za každých okolností chce jednať čestne a spravodlivo. Je to jeden z mála jasnopánov, pre ktorého má ľudský život aj nejakú cenu. Zaujímavé boli hlavne Dalinarove vízie pri veľbúrkach.
Príbehom som bol spočiatku uchvátený, opis prostredia, jeho odlišností a jedinečností ma fascinoval. Budete sa zoznamovať s množstvami rôznych tvorov ako napríklad spreni alebo čaly. Kniha je aj krásne ilustrovaná, takže tieto tvory pre lepšiu predstavivosť nájdete aj na obrázkoch. Spočiatku som cítil, že toto bude fantastická kniha, že možno príde konečne kniha, ktorá ma tak oslní ako kedysi Meč pravdy.Očakávania boli teda vysoké.
Lenže bohužiaľ, moje očakávania neboli naplnené. Po úvode začal dej neuveriteľne stagnovať. V knihe sa začali opakovať tie isté situácie, na ktorých autor chcel postupne gradovať a vystavať dej. Mne to ale vždy prišlo ako deja vú. Pripadalo mi to, že nech postupujem v knihe akokoľvek, vždy keď ju chytím do ruky tak čítam to isté s minimálnymi zmenami. Deju chýbalo nejaké spestrenie, poriadny zvrat a napätie. Šalán sa vzdelávala stále u Jasny, Dalinar lamentoval nad patovou vojnou a mostári chodili pravidelne zahučať na výbehoch s mostom.
Toto sa dialo zhruba 700 strán.
Kniha má veľký formát a pomerne malý font písma.
Nenašiel som si tam žiadne osvieženie každodennej rutiny, nejaký poriadny cliffhanger, konfrontáciu postáv. Osobne som mal najväčší problém s dejovou linkou Kaladina. Ten si postupne získaval mostársku jednotku a snažil sa pre nich o lepší život. Prišlo mi to extrémne naivné. Kaladin je snáď stvárnený bez jedinej negatívnej vlastnosti, je to maximálny dobrák, ktorý chce docieliť, aby už nikdy a nikto na svete nemusel umrieť a už duplom nie jeho priatelia. Mostárske jednotky sa nachádzajú v apatii, kde buď umierajú na poli pri behu s mostom alebo následne drú na otrockých prácach. Práva žiadne nemajú, dostanú nejakú minimálnu mzdu, ktorú následne môžu potom utratiť za ľahké devy a chľast – ich jediné potešenie v živote. Spôsob akým Kaladin prebudil v týchto chlapoch disciplínu a záujem niečo dokázať a byť lepším ma nepresvedčil a neverím mu. Pokladám za naivné a nereálne, aby si ich získal tým, že im zoberie aj to jediné potešenie v živote a dá im namiesto toho viac najťažšej práce a oberie ich takmer aj o posledné voľno. Verím tomu, že za normálnych okolností by stretla Kaladina nejaká “nehoda” ak by ho nepodrezali verejne na fleku. Ak by ale dej mal aspoň poriadny spád, tak by som nad tým zavrel oči. Lenže autor na to upriamil priamu pozornosť a šiel na to veľmi pomaly a detailne a venoval tomu značnú časť knihy. Odhadujem to tak na 400 až 500 strán, ak odstránim ostatné dejové línie. Tým že bola pre mňa táto časť knihy nereálna, stala sa pre mňa bezpredmetnou a nezaujímavou a prišla nuda a to ani v ostatných dejových líniách to teda nebolo závratné tempo.
Keď som bol zhruba v 2/3 knihy, prevládal názor, že túto knihu vrátim do antiku a dá veľa síl ju vôbec dočítať. V závere som sa už ale dočkal aj nejakých odhalení, nečakaných udalostí a nových záhad a posledných 150 strán už šlo jedným dychom. Tam kniha konečne mala to, čo som od nej pôvodne očakával.
Záverečný verdikt:
Je jasné, že moje očakávania kniha absolútne nenaplnila a zo všetkých mnou prečítaných kníh od Sandersona, ma bavila najmenej. Záver bol síce výborný a nakoniec som sa rozhodol, že ak vyjde druhý diel, tak si ho kúpim. Zároveň mi ale “našlapaný” záver nezatvára oči a veľmi dobre si pamätám na moje pocity od strany 150 do 750. Nehovorím, že dej má byť divoká jazda ako pre pubertiakov, ale istú dejovú vyváženosť to chcelo a zvlášť pri takej rozsiahlej knihe. Tu sa nesmie stať, aby ma autor unudil a uspal na tak dlhú dobu. Keď ju porovnám s mojim milovaným Mečom pravdy a konkrétne Richarda a Kaladina, tak postavy mi prídu podobné. Obaja chcú dosiahnuť lepší svet, sú to prirodzení vodcovia a obaja na svoju stranu získavali ľudí svojimi činmi, kde z pohŕdania a nevšímavosti to prešlo do absolútnej oddanosti. Ale tam kde Richardovi všetko verím, tak Kaladinovi neverím takmer nič. A tu je pre mňa základný problém.
Druhému dielu teda šancu dám, ale ak bude priebeh deja porovnateľný s touto knihou, tak už ďalej nepôjdem. Cesta kráľov ani nie je kniha, ktorú budem niekedy čítať dva krát.
-
Filip - 55%55%
-
Kateřina - 100%100%