Areston : Areston – Josef Pecinovský

Jednou za osm let se k Zemi přiblíží Areston – podivuhodné umělé těleso o průměru jednoho kilometru s podmínkami vhodnými pro život člověka. Ovšem objekt se nestal předmětem vědeckého bádání, ani výzvou dobrodruhům. Stal se nejtvrdším vězením sluneční soustavy.
Nyní zde vládnou drsné zákony silnějšího. Otrokářství, násilí a znevážení jakékoliv lidskosti. To vše je zde na denním pořádku. Ovšem Terstegen, který si zde vysloužil pobyt za protivení se mocným, se se stávajícím řádem nehodlá smířit. Ví, že má jen dvě možnosti – shrbit se a zradit vše, čemu kdy věřil, nebo vyzvat osud, stát se pánem Arestonu a odhalit všechna jeho tajemství…

Nejnovější román klasika české sci-fi je strhujícím příběhem vzestupu a pádu nezdolného lidského ducha bez ohledu na okolí!

Tato kniha by se dala velmi snadno shrnout dvěma slovy: Cestopisný deník. Určitě je vám jasné, že to nebude tak jednoduché, jedná se totiž spíše o líčení z dob minulých a každý čtenář velmi snadno pochopí, že Areston rozhodně není turistická destinace, na níž by se hrnuly tisíce cestovatelů.

Dílo je psané v první osobě a střídá se minulý s přítomným časem. V celkem vyváženém poměru a v rozumných chvílích, takže ani zastánci jednotného času nepřipadají přechody příliš nucené a nevykopnou jej ze čtení.

Co se týká tématu příběhu a děje samotného, je postavený na skutečně zajímavém základu. Už v prvních chvílích začne člověk uvažovat, jaká tajuplná konspirace se za vším skrývá, co vlastně hlavní protagonista provedl a jak bude celým příběhem postupovat.

Samotný počátek knihy jednoho celkem snadno přesvědčí, že lidský život je v podstatě jen posloupnost událostí a každý může dosáhnout čehokoliv, co si zamane. Hlavní hrdina se totiž během relativně krátké doby stane rychlejším, silnějším a krásnějším, možná i trochu bystřejším. Jistě, jeden rok je slušná doba, na jedné stránce knihy to budí až rušivý dojem, že vlastně absolutně o nic nejde. Dále v líčení je pak pochopitelně nastíněno, že tomu tak opravdu je.

A když už jsem u toho „Dále se dozvíte“, to je také velmi používaný obrat. Každý nepříliš pochopitelný či neobjasněný jev dostane své vysvětlení až někdy později, ať už je to o pár stran dále, či k samému konci celého příběhu. U vyprávění tohoto stylu je to celkem pochopitelné, ale občas by bylo možná lepší takovouto cestu oželet a zvolit šikovnější, napínavější cestu.

Příběh jako takový je poněkud zmatečný. Sice je dělený na kapitoly, ale dochází v něm k mnoha rázovým změnám. Ty sice mají určité opodstatnění, ale některé budí až příliš dojem umělosti. Nastávají v okamžicích, kdy se to v příběhu doslova hodí a kdy by náhlý zásah shůry znamenal definitivní konec. Děj nemá příliš zřetelné důležité milníky, hlavní postava prostě přežívá, získává postavení, vše ztrácí a snaží se všemu porozumět, ale vám musí být v podstatě jedno, zda to vše dělá úplně nahá a chudá, nebo ošacená a movitá. Trochu tak přicházíte o možnost vžít se do postavy, což je u vyprávění v první osobě dost velká vada na kráse.

Každá kapitola začíná úryvkem z deníčku vědce, který na neznámé planetě prováděl výzkumy. Čtenáři s láskou k více technickým údajům tak zaplesají a dozvědí se i fakta, která jsou pro příběh méně podstatná, avšak pokud nejste takovíto vášnivci, budou pro vás informace spíše přebytečné a nedůležité.

Sečteno, podtrženo. Areston má jako koncept velmi zajímavou myšlenku. Osobně mne představa jistých Hladových her ve vesmíru zaujala, ale její provedení jsem si představovala poněkud jinak. Kniha neurazí, ale ani nezvedne tepovou frekvenci čtenáře. Vzhledem k otevřenému a dost zmatečnému konci budu očekávat další díl, ale tiše doufám, že nasadí trochu lepší laťku a jistý zmatek a nedůvěřivost k hlavní postavě zde pokud možno vyprchá.