Brent Weeks, autor sérií Noční anděl a Světlonoš

Američan Brent Weeks je autorem fantasy trilogie Noční anděl a tetralogie Světlonoš. Před několika týdny je v nakladatelství Fantom Print konečně k dispozici třetí díl Světlonoše, a to Oko temnoty.  Brent Weeks vydal první novelu v roce 2008 a zároveň také první díl trilogie Noční anděl.

 

 

Následující rozhovor je určen pro lidi, kteří četli první dva díly Světlonoše, a to Černého arcimága a Oslnivou čepel. Spoilery pro Nočního anděla jsou minimální.


Mohli bychom začít s malým připomenutím; kde jste nechal čtenáře na konci knihy dvě, Oslnivé čepele?

‚Dobří hoši‘ prohráli bitvu u Ru, ztrácí město a většinu jejich flotily. Je to jako deus ex machina pro ty zlé a bylo to předem dost nastíněno. Teia vede útok na pevnost, zachraňujíc Černou stráž minimálně jednou, a dělá silná kouzla, která by měla být nemožná. Liv přejde úplně na stranu Barevného prince. Železňák vystřelí zázračnou střelu, aby zachránil Kipa, Gavina a Karris před bohem, kterému právě Liv pomohla ke zrození. Kip se dostane do boje na nože se svým dědečkem Androssem a Grinwoodem. Je to špatný nápad, Kip skončí v zajetí svého ne až tak hodného bratra (velké odhalení!) Zymuna. Jeho otec Gavin skončí zotročený na galéře bez jakékoliv síly. Jo a Andross, který se úspěšně skrýval, aby si neroztříštil prstenec, je vyléčený.

V druhé knize ses zaměřil z dospělých postav – které byly zapojeny do války mezi Daven a Gavinem – na ty mladší, jako je Kip a Aliviana. Byly jejich rostoucí role vždy součástí plánu nebo se vyvinuly během psaní série?

To byla část výzvy, kterou jsem s touto sérií přijal. Chtěl jsem zjistit, jestli se zvládnu zaměřit na dvojí zaměření na Kipa a Gavina. V začátcích série jsou otázky jako „Budu mít někdy vůbec holku?“ a vyprávění se musí zaměřit na starší postavy. V pozdější části je Kip s ostatními zatažen do boje starších příbuzných, nejdříve jako loutky, poté sami za sebe. Sledovat tento vývoj mne fascinuje; jak mladí lidé reagují různě na situace, které jim historie přichystá – každý jinak a jinak, než jejich starší příbuzní.

Když mluvíme o Kipovi, mé oblíbené části Oslnivé čepele byly úseky, kde Kip hraje se svým dědečkem karetní hru, Devět králů. Očekával jsi, že tyto úseky budou tak důležité a populární části druhého románu, jaké nakonec byly?

Věděl jsem, že tyhle scény budou důležité, protože jsem karetní hru vymyslel jen proto, abych dostal Kipa a Androsse do rozhovoru v jedné místnosti. Jak jinak by invalidní stařec ovlivňoval mladíka, který se ho bojí a opovrhuje jím? Zavrhl jsem použití šachů – nuda. Když jsem se rozhodl, že půjde o karty, myslel jsem si, že bych je mohl použít i jako vyprávěcí techniku. Kdyby každá karta nesla kus historie, mohli bychom se o ní během napjaté situace něco naučit. Nevěděl jsem, jestli se to bude někomu dalšímu líbit, ale v rámci toho, co to udělalo pro příběh jsem s tím spokojen. Určitě jsem si užil mít možnost využít ty hodiny strávené hraním strategií!

Ačkoli je růst postav vidět do jisté míry ve většině fantasy sérií, myslím, že se jedná o tvou specialitu. Gavin, Kip, Kylar a Aliviana jsou jen některé z postav, které jsme viděli se hodně a uvěřitelně změnit. Je nějaká určitá postava, o které sis během jejího psaní řekl ‚Jo, tak tahle změna bude vyžadovat nějakou práci’?

Za prvé, díky! Myslím, že se rád podobnými myšlenkami nutím do práce. Kip byl pro mne obzvláště výzvou po celou dobu. Mám s ním více stran, můžu se pokusit o více nuancí změny. Ale hlavní výzva není, jak ho vnímám já, ale jak jej vnímá publikum.
Pamatujete si Fénixův řád? Trpělivý, dobromyslný Harry je najednou naštvaný. Celou dobu. Ano, hodně, možná většina mladíků je v nějakém bodě jejich dospívání hodně naštvaná. Ale tohle byla…no, určitě ne nejlepší myšlenka Rowlingové. Myslím, že to byl skvělý nápad, nechat Harryho bojovat s hněvem v rámci jeho dospívání. Je hodně věcí, na které může být naštvaný, o to více, když si uvědomíme, jak zpackaný svět opravdu je, bez záruk a nefér. Ale některé emocionální stavy jsou prostě neatraktivní a Harry působí jako blbec po celou délku knihy.
I když já perfektně napíšu Kipa, který se lituje, myslím, že jak na něj reagujete záleží hlavně na  vztahu, který máte k sobě samému v patnácti letech. Cítíte soucit nebo jste stále v rozpacích? Jestli jste v rozpacích, nebudete si s Kipem rádi tyto roky připomínat. Většinou nesnášíme ty věci na ostatních, které nesnášíme u sebe. Takže jsem se snažil tahle období odlehčit s trochou humoru. Na druhou stranu, když Kip začne poprvé v životě získávat skutečné kamarády a méně důvodů pro fňukot, je pořád toutéž osobou. Jeho vnímání sama sebe se nemění tak často jak jej vnímají jiní. Jeden z největších podvodů ve fikci je to, že si člověk něco objasní a najednou je po problému. Přejeme si, aby to tak bylo i ve skutečném životě, ale tak to není. Chci, aby Kip působil skutečně. Nezískává svá vítězství levně.

V druhé knize je klíčový bod zvratu pro Gavina, který zde říká, že osvobodí svého bratra, pokud bude lepší na jeho místě jako Arcimág. Opravdu by Gavin svého bratra někdy osvobodil?

Tohle je jedna ze situací kdy jsem chtěl, aby se názor čtenáře zásadně lišil od názoru postavy. Gavin je chytrý, ale je to mladší bratr. Svého staršího bratra uctíval a myslel, že je vše skvělé a v nejlepším pořádku. Je ale schopen sebeobětování, když se mu jeho svět rozpadá? To nechám na čtenáři.
Vzhledem k tomu, jak je série rozdělena, se jedná o složitou situaci a stále mne to dráždilo. Gavin nemá doslova vůbec čas od té scény až do konce druhé knihy zpracovat co udělal, truchlit, litovat nebo snad se radovat. Do poslední stránky jsou jen boje na život a na smrt a válečné právo. Bylo to správné rozhodnutí pro stimulaci románu – jedince v krizi protlačit skrz současnou krizi a zabývat se následky později. Mohlo by se zdát, že jsem na tu scénu zapomněl nebo ji přehlédl.

Strašně jsem byl rád, když jsme dostali v druhé knize nové barvy. Ale vymýšlení nových barev muselo být těžké, že? Dostal ses s tím do nějakých problémů, když jsi je vymýšlel pro postavy jako TEIA?

Ve skutečnosti to tak těžké nebylo. Nepřišel jsem s novými barvami, prostě jsem zde použil záření elektromagnetického spektra. V rámci vědy ohledně magie, zde jsem musel trochu podvádět ohledně barev, které nepatří do viditelného spektra. Nemyslím, že by se čočky v lidském oku mohly deformovat natolik, aby zvládly milimetrové nebo infračervené záření. Ale hej, magie.

Co kdybychom teď čtenářům trochu přiblížili třetí knihu. Na co se v ní můžeme těšit?

Nemohu se dočkat, až čtenáři uvidí, co jsem v této knize udělal. Konečně jsem se dostal k odhalení úžasných tajemství, na kterých jsem seděl celé roky. V určitém smyslu cítím, že první kniha připravila půdu pro dějství, druhá rychlým tempem vše zamíchala a třetí kniha vše rozhodne. Je zde také řada scén, které podle mne budou dlouho ve čtenářích žít. Myslím, že se mi tentokrát povedlo lepší a kompletnější zakončení, zároveň ale dostanou čtenáři dost důvodů se těšit na další díl!

Když se zaměříme na tvou spisovatelskou dráhu, musím říct, že je zde jasně viditelný skok mezi kvalitou Nočního anděla a Světlonoše. Ber to prosím tě jako kompliment, taky to tak je myšleno, protože jsem miloval knihy Nočního anděla a je to jedna z mých nejoblíbenějších sérií. Vím, že v tom nejsem sám a cítím, že jsi zvýšil laťku. Zajímalo by mne, jak bys vysvětlil toto zlepšení?

Aristoteles mluvil o zlaté střední cestě. Jeho příkladem je, že mezi extrémy zbabělosti na jedné straně a nedbalosti na straně druhé, je statečnost. Myslím, že mezi vysilujícími pochybnostmi o sobě samém a arogancí je místo, kde máte dost přesný přehled o vlastních schopnostech. Některé věci dělám velmi dobře. V jiných jsem schopný, ale mezi zveřejněnými autory průměrný. K některým věcem jsem slepý nebo se o ně nestarám. A na některých musím pracovat, možná hodně pracovat.
Myslím, že jsem se zlepšil, protože jsem k sobě ohledně svých silných a slabých stránek upřímný a jsem neúprosný při práci na těch slabých. Snažím se přijmout kritiku, i když ji čas od času odmítnu.
Život spisovatele je složitý. Je snadné být příliš zaneprázdněn s konvencemi a fanoušky a se vším dobrým a špatným, co přichází s tím, že jste profesionální spisovatel. Hlavní pro mne je, že se nesnažím stát celebritou. Snažím se psát skvělé knihy. Je legrační, když to zní jako skromná ambice, ale je to skromná ambice a já se snažím odstřihnout jiné věci, abych se mohl na psaní soustředit.
A ohledně zlepšení mezi Světlonošem a Nočním andělem. Když jsem začal psát Světlonoše, měl jsem spoustu zklamaných fanoušků z toho, že se věnuji něčemu jinému. Líbila se jim věc A, tak chtěli víc z věci A. Ale já jsem spisovatel, ne nějaký dávkovač. Někteří spisovatelé chrlí plážové čtení každých pár měsíců či každý rok. Je to psaní pro čistý obchod a jsou horší věci jak si vydělávat peníze. Ale já nejsem takový. Když vyšel Černý arcimág, setkával jsem se ještě se spoustou skepse. Lidi to hodnotili jako dobré, ale jiné a pomalejší než Noční anděl. Jeden zahraniční editor mi řekl: „Tohle je nejlepší věc, jakou jsi kdy napsal, ale nikdy to nebude tak velké jako Noční anděl.“ Až po Oslnivé čepeli jsem viděl, že fanoušci změnili svůj přístup. Teď říkají „Zbožňoval jsem Nočního anděla, ale klidně si dej načas, než se k němu vrátíš, tohle je lepší!“ To mne velmi potěšilo a doufám, že Oko temnoty se k tomu přidá. A stále doufám, že prokážu, jak se ten zahraniční editor mýlil!

Kdybys to měl shrnout, jaký je tvůj cíl jako spisovatele? V den, kdy se rozhodneš odložit pero či zahodit klávesnici, čeho bys rád do té doby dosáhnul?

Cíl definuju jako něco, nad čím máte kontrolu. Publikovat je naděje. Dokončení psaní knihy je cíl. Získání agenta je naděje. Zaslání vašeho výtvoru třiceti agentům je cíl. Kdysi jsem si tyto dvě věci pletl a způsobilo mi to dost trápení. Moje původní naděje byla, že bych vydělal dost peněz psaním, abych nemusel denně pracovat. Má větší naděje byla, že bych mohl uživit rodinu. Tajně jsem doufal, že prodám sto tisíc knih, absurdní číslo, které jsem si nechával pro sebe, protože znělo tak arogantně! Chvíli mi trvalo akceptovat: „Jo, asi budu schopný tohle dál dělat.“ Doufal jsem, že získám smlouvu se zahraničními vydavateli a že možná budu v New York Times seznamu bestsellerů ve věku čtyřiceti.
Velká část mého úspěchu souvisí s věcmi, které byly úplně mimo moji kontrolu. Skvělé obálky, které si lidé spojili s Assassin’s Creed, což bylo samo o sobě překvapením, protože jsem dopsal první dvě knihy Nočního anděla dřív, než se Assassin’s Creed vůbec dostal na poličky. Zahraniční práva přišla brzy, protože teď mnoho lidí v Evropě čte v angličtině. Uvádím tyto úspěchy, protože to se mnou trochu zmítalo. Musel jsem si ujasnit rozdíl mezi nadějemi a cíli, a rozhodnout se, proč píšu. Co mne motivuje? Co to znamená?
Mám cíle, které veřejně nesdělím, ale mezi ty, co klidně sdělím publiku zahrnujícím cizince, se řadí těchto pár: dát lidem to nejlepší; dost dobré není dost dobré; dát fanouškům pouze ty věci, na které jsem hrdý. To znamená, že požaduji excelenci od těch, s kterými dělám obchody.

Kdo by podle tebe vyhrál šachy; Tywin Lannister nebo Andross?

Určitě by vyhrál Lannister. Andross Guile se ani nenaučil pravidla takové jednoduché hry.

Zdroj: http://fantasy-faction.com/2014/brent-weeks-interview

Jan Drbušek

Čtu od mala, první knihu jsem přečetl ještě před školkou, byl jí Mikeš od J. Lady. Přečetl jsem většinu klasické literatury i dětských knih (Kája Mařík, Gabra a Málinka), přes většinu verneovek, mayovek až po J. Herriota, H. Sienkewicze, J. Clavella nebo E. M. Remarqua. Postupně mne zlákal žánr fantasy a zanedlouho poté science-fiction, ale také beletrii jsem nezanedbával. S. King, R. Feist, A. Sapkowski, F. Herbert, A. Clarke, K. Anderson, I. Asimov, a další. V současnosti je již několik let mým nejoblíbenějším spisovatelem Steven Erikson s jeho Malazskou knihou Padlých.

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Please type the characters of this captcha image in the input box
Prepíš text z obrázka

Táto webová stránka používa Akismet na redukciu spamu. Získajte viac informácií o tom, ako sú vaše údaje z komentárov spracovávané.