Hudba ticha – Patrick Rothfuss

Hluboko pod Univerzitou existuje temné místo, o němž ví jen málokdo. Jde o zborcené bludiště dávných chodeb, průchodů a dávno opuštěných místností. V rozlehlé spleti tunelů zvané Podvěcí se skrývá křehká dívka, schoulená v samotném srdci tohoto zapomenutého místa. Jmenuje se Auri a sama je plná tajemství. Hudba ticha je letmý, hořkosladký pohled do jejího života, do jejího malého, ale poutavého dobrodružství, příběh současně radostný i ponurý, nabízející čtenáři příležitost spatřit svět jejíma očima. A dozvědět se skutečnosti, o nichž ví pouze Auri… V této knize nás Patrick Rothfuss zavede do světa jedné z nejzajímavějších postav úspěšné Kroniky královraha. V Hudbě ticha zazní tajemství a záhady tragického příběhu zlomené dívky, která se pokouší přežít v rozbitém světě.

***

Šest dní, ani o vteřinu více. Přesně takovou dobu jsem mohla sdílet s Auri, hlavní (a také jedinou) postavou Hudby ticha. Příběh bez vedlejších hrdinů se možná může na první pohled zdát jako velmi zvláštní volba. Dobrá, na ten druhý nejspíše taky. Jenomže tenhle příběh není pouze zvláštní. Je ještě lepší.

Pro vnímavou Auri by každý ze šestice dnů mohl uplynout zdánlivě shodným způsobem, nicméně Patricku Rothfussovi se podařilo vystihnout každý z nich jiným a zároveň elegantním způsobem, naprosto bez opakování motivů. Výhradně on umí všechny přihlížející zahrnout do světa psychicky narušené osoby a přinutit je uvažovat nad otázkami, zda náhodou právě Auri nemá pravdu a jestli nezešíleli všichni ostatní. Autentická psychika totiž markantně ovlivňuje vše ostatní, od děje po zápletky.

Hudba ticha je vlastně příběhem odehrávajícím se na pozadí série Kronika královraha. Paralelně vydávané příběhy mají většinou shodné úlohy. Vysvětlit opomenuté záhady, dokreslit situace v jiných koutech země… To se od nich očekává. Hudba ticha ovšem nepatří Královrahovi, je zasvěcena pouze Auri. Nevysvětluje a nedokresluje, svým způsobem se odtrhla od svých mateřských kořenů, Auri je jen nevyužitým potenciálním pojítkem mezi nimi. Zároveň tvoří ohnisko veškerého dění, nedopatřením i záměrně proměňuje bezprostřední okolí ve svůj vybájený ideál a současně metamorfovala v ideál i celou knihu, pokud jde o můj skromný názor.

Tato kniha člověka nenadchne takovým tím běžným způsobem, jakým umí ohromit akční fantastické ságy plné zvratů, válečných hrdinů a politických konfliktů… Hudba ticha neohromuje, ale okouzluje. Pozvolna nahlodává skeptický ochranný obal, který kolem sebe čtenáři vytvářejí. Ukazuje odvrácenou stránku života v osamění. Provokuje představivost a žene ji až za vlastní hranice. Připouštím, že je to přinejmenším neobvyklé. Ale existuje vůbec někdo, kdo má rád stereotypy? O tom pochybuji, nicméně o Hudbě ticha se pochybovat nedá.

Četli jste někdy knihu, ve které se vlastně za celou dobu nevyskytla jiná postava, než ta hlavní? Četli jste někdy knihu, ve které se neobjevil ani jeden jediný dialog? Četli jste někdy knihu, ve které byl popis výroby mýdla napsaný živěji, než ty nejprudší akční scény z jiných fantasy? Nejspíše ne. Ale já ano… A ani v nejmenším toho nelituji.