Nezkoušej na mě zapomenout – Petr Heteša

Chinco není čtvrť pro rozmazlené hraběnky a zhýčkané citlivky s implantovanými enzymatickými zesilovači, neurotransmiterovými urychlovači a dalšími podpůrnými mozkovými biotechnologiemi. Chinco je přirozený stav věcí ve své původním podobě, v jaké byl svět ještě před iPhonem 6. Chinco je městská rezervace se zakonzervovaným technickým vývojem. Z hlediska zpovykané civilizace jde ovšem o nádor uprostřed technologického megaměsta, které blaho svých obyvatel kontroluje a usměrňuje čidly, kamerami a senzory.

Proč se ale ta úžasná civilizační technická struktura rozhodne řešit jeden ze svých problémů zrovna v zaostalém Chincu? Pochopili konečně, že jedinou cestou je návrat k původnímu a přirozenému, nebo jde naopak o velký skok na vyšší level, mimo jakékoli lidské vědomí? V podstatě by mi to mohlo být úplně ukradené, kdyby mi ty kusy mrtvol s černými svíčkami okolo nezhoršovaly statistiky. Nesnáším ty namyšlené pablby z Města s implantovanými mobily, kteří si naivně myslí, že Kriminálka Chinco nemá vlastní mozek. Má. A nepotřebuje žádné neurotransmiterové urychlovače, aby jí (tedy mně) došlo, že tady jde o víc než o brutálně uřezané ruce nebo hlavy.
Samostatný román.

Zamilovali jste si Baltimore plný nanotechnologií a lidí, kteří se kamarádí s počítači? Nedokážete si představit, že byste opustili tento vyspělý svět technologií a přesto to mohl být super příběh? Tak potom vás vyvedu z omylu. Vítejte v Chincu, samostatné opuštěné existenci, která má víc osobností než celý Baltimore. Nová pravidla, nová místa, nové tváře. Přesto vám přijde, že zde žijete odjakživa.

Splynout myšlenkami i pocity s hlavní postavou není tak těžké. Přirozeně inteligentní, empatický a v co největší pohodě žijící chlapík. No kdo by jím nechtěl být? Cigaretu odpaluje jednu od druhé a místo vody pije alkohol. Jistě, už tady je to trochu sci-fi (opravdu si nemyslím, že s jeho životním stylem by mu tělo dovolilo se byť jen rozběhnout). Člověk si ale aspoň dokreslí celou scenerii, jak to v Chincu chodí.

Samotný příběh má spád a i přes svou určitou brutalitu není nijak vulgární. Osobně mi trochu více chyběla nějaká ta „holčičí“ linie. Opravdu nečekejte žádné citové vztahy, ať se nezklamete. Věřím, že ale v dalším románu, už ji zase dostanu více. Celá kniha je protkána vtipem, odlehčeností a hláškami, které sedí jak prdel na hrnec.

Ačkoliv je to dílo naskrz povedené, osobně mám radši jiné knihy pana Heteši a příště bych prosila aby měla aspoň tisíc stran, abych se s hlavními hrdiny nemusela tak brzo loučit.