Terra Nullius – Julie Nováková (ed.)

Vykradačka hrobů – Martin Gilar

Celá povídka začíná nadmíru zajímavě, v čajovně v zapadlé egyptské ulici. Už název vám vyzradí, že se bude jednat o egyptské prostředí, takže jste na tu skutečnost připraveni a nevykopne vás ze čtení. Bohužel, tady celé to dobré a zajímavé pomalu, ale jistě, končí. Hlavní hrdinka, postarší tajná agentka Vivian, se více nežli jako padesátiletá dáma, chová jako třináctileté dítě, které kolem sebe kope a chce dosáhnout svého. (Čeho, to ale nikdo neví). Dozvíme se, že celý život proseděla v kanceláři, prošla si rakovinou a nikdo si jí neváží. Přitom ona je tak dokonalá a její šéf je bezcitný netvor, který si s ní nechce ani sjednat schůzku (v tomhle jsem opravdu nenašla žádnou opodstatněnou nebo logickou zápletku). Bez žádných dalších testů či prověrek je vpuštěna do světa na neznámou misi do nepřátelského prostředí a čtenář ani nechápe, co je vlastně jejím úkolem (velké mlžení ze spisovatelovy strany je zde mnohem více na škodu, nežli k užitku).

Popravdě jsem většinu povídky byla zmatená, rozčarovaná a musela jsem ji často odkládat, než jsem došla zdárného konce. Nejen že by povídka podle mne vůbec neměla patřit mezi sci-fi (nejvíc science fiction na příběhu je, jak mohla projít přes letištní kontrolu, když má v mozku, a nejen tam, plno elektrod), ale i celá její koncepce je podivná. Hrozně rychle se střídají pohledy více postav na situaci (i v rámci jediného odstavce), a to narušuje celou plynulost čtení.

Nejvíce času spisovatel věnuje popisu trýznění a zubožování Vivian, což by se dle mého dalo sfouknout za tři stránky, a když přijde na lámání chleba, kdy má být celá pointa vysvětlena, tak je shrnuta během dvou stran a to takovým způsobem, že z toho nejste o nic moudřejší. Kromě tohoto všeho je v povídce mnoho až hrubých chyb, které by se v reálném světě nemohly stát (nebo si opravdu myslíte, že by špionku jako první celou neprojeli skenerem, jestli v sobě nemá zabudovaný mikročip nebo nahrávací zařízení? Ale no tak, žijeme v 21. století). Za mě tedy opravdu ne, nepobavíte se, nezamyslíte se a jen si budete připadat, jako by s vámi někdo ošklivě vyšplouchl.

Bensonové efekt – Tomáš Petrásek

Velice, ale velice slabý rozjezd, a pokud nemilujete genetiku a psychologii (jako já, takže mé srdíčko v tomto ohledu zaplesalo), tak toho v této povídce mnoho nenajdete. Kolikátý rok nebo století to je, se nedovíme, jediné jisté je, že je to již po 21. století, ale bližší údaje nedostaneme. Ani nedostaneme údaje o tom, jak lidé prožívají život na Zemi (jediná zmínka o tom je, že na ní žije 15 miliard lidí – podle mě naprosto přemrštěné a nemožné číslo). Navíc lidé žijí v oběžných habitatech, na Marsu a dokonce i na Uranu (uvědomme si prosím, že Uran je jen plynová koule), na kterém se celý příběh odehrává.

Zápletka je vesměs jasná, trochu sci-fi Romeo a Julie, nic víc, nic míň. Přesto se mi líbí, že jsou v příběhu použity odborné terminologie, ať už z oblasti genetiky a biologie, či etologie a lidské psychologie.

Co mi ale na celé povídce přišlo nejslabší, byla její protagonistka. Paní doktorce jsem neuvěřila ani jediné slovo, ani jedinou myšlenku. Nevyrovnaná, pasivně agresivní mrcha, která musí mít vždy pravdu, nikdy nesouhlasí s mužem (možná ani s ženou, ale je v povídce ženou jedinou) a ačkoliv je psycholožka (tudíž by měla podle mého být otevřená a naslouchající), nikoho neposlouchá a prosazuje si svůj názor na věc, o níž nic neví.

Záhadu vlastně ani nevyřeší, takže je tam úplně k ničemu, kdyby tam poslali místo ní štěně, zvládlo by její úkol asi stejně dobře. Konec je vlastně nijaký, nemasný neslaný a bez žádné větší gradace. Za mě lepší podprůměr.

Slepá spravedlnost – Karolina Francová

Konečně pěkná povídka! Už jsem ani nedoufala, že v této knize narazím na povídku, která se mi bude opravdu líbit. Není to sice nic excelentního, kvůli čemu by měl člověk chuť vyhodit čtyři stovky, přesto tato povídka měla nápad a pěkně provedený styl. Navíc se zde setkáváme s čistě mužským protagonistou, což byla velice příjemná změna. Nápad s vytvářením „dokonalých lidí“ a jejich patentováním, stahováním a přepalováním na pirátské kopie je nápaditý. Zvlášť s tím, že jsme se k nim nechovali jako lidé, což je podle mne jeden z největších lidských záporů, který povídka pěkně zachytila. Trošku mi to zkazil ten „happyend“, na druhé straně jsem aspoň nemusela plakat.

Zaříkávač lodí – Julie Nováková

Od pěkné povídky se zas dostáváme k menšímu podprůměru. Tady dokonce do takové fáze, kdy srdce vášnivého milovníka astrofyziky zaplesá a normální smrtelník s vášní pro sci-fi ztuhne. Stylově vcelku pěkně napsané dílo, příjemné pro oči i pro mysl, ale pak se obojí pozastaví nad tou odborností. Spousta cizích slov, spousta nevysvětlené ciziny, jež by člověka přiměla jedině k zavření knihy a zpytování svědomí. Navíc mi zde zůstala spousta nezodpovězených otázek. V podstatě mi příběh připadal jako klasická honba za něčím, co dá lidstvu velkou moc a velkou možnost změnit osud, ale v něčem je háček. V díle není ani pořádně vysvětleno, co celou výpravu na dané místo vede. Ve výsledku si člověk každou chvilku říká, co koho k čemu vede, co z toho vyplyne a na závěr přijde ještě pár dalších, až alarmujících otazníků. Jako jedna malá kapitola z velkého astrofyzikálního skripta by povídka možná plnila svou roli lépe, ale takto jí k zajímavé povídce chybí celkem dost.

Kočkování – Alexandr Kazda

 Jedna z povedenějších, alespoň co se týče průměru knihy. Ale ty chyby, au au. Biolog ve mně si celou povídku krutě odtrpěl, stejně tak knihomol. Povídka je kratičká a už jen to vypovídá o tom, že se nedočkáme ničeho závratného. A přesně to se stalo. Člověk něco chce, zvykne si na to, ztratí to a jediné, co to změní, je, že toho chce potom ještě více. Přesně takové to bylo i zde. Hlavní postava, stará panna a milovnice koček, která má ale dost peněz, je taky dosti ohrané téma, které nijak zvláště nezaujme. Co měl příběh čtenáři dát nebo říct, to vážně netuším, ale díky čtivému jazyku a krátkosti se to dalo přečíst svižně a rychle.

…a první pošle Boha!  – Tomáš Dostál

Povídka psaná v ich formě vás vždycky osloví více, než er. Jeden z důvodů, proč mě tato povídka už od začátku chytla. Navíc, prolínání minulosti a přítomnosti je také pro čtenáře zpestřením. Hlavní postava je psána uvěřitelně a člověk k ní cítí už od počátku velké sympatie, stejně tak ale cítí sympatie i k těm, jež hlavní postavě brání v dosažení svého. Příběh i charaktery jsou lidské a uvěřitelné, což je u mne jedna z nejdůležitějších věcí u sci-fi žánru.

Co mě trochu vytáčelo, bylo pojmenování něčeho tak dokonalého, raketoplánu, který nazývají Pecka. Ale proti gustu žádný dišputát. Čeština pěkná, stejně tak slohový styl. Nápad jistě hodný rozepsání až na knihu, ale i v této podobě „v kostce“ to mělo něco do sebe.

Dvacet cigaret denně a pět jazyků – Petra Pecharová

Top povídka! Pokud bych měla určit povídku, která vévodí celé sbírce, je to tady tato. Ze začátku jsem k ní byla dosti nedůvěřivá, už na první pohled totiž byla jiná. Někdy „jiná“ znamená negativum a někdy pozitivum, v tomto případě to byla ta druhá možnost. Autorka zvolila styl, kdy příběh vypráví více postav z vlastního pohledu. Prolínání minulosti, budoucnosti a přítomnosti. Množství barvitých charakterů, rychle odsýpající děj nezdržující se zbytečnostmi.

Toto vše v kombinaci s živým, čtivým jazykem, minimem nepotřebných vědeckých termínů a dokonale zvládnutou psychologií postav vytvořilo povídku, na kterou může být autorka pyšná. Téma není sice nijak světoborné, jeho pojetím je ale povídka unikátní.

Protagonistka Roberta není žádný superhrdina, je to „obyčejný“ člověk, po kterém se chtějí neobyčejné věci a ona si s nimi poradí nad míru dobře. Přesto za to vše dostane jediné, „hatery“ a pomluvy. Tak jak už to v našem světě a lidské komunitě prostě chodí.

Navíc jsem si díky povídce trochu oprášila znalost zkratek vojenských hodností.

Pavilon blíženců – Lucie Lukačovičová

Trochu moc avatarské téma na můj vkus. Jistě, bylo by moc pěkné, kdyby lidé, kterým selže tělo (ať už z jakéhokoliv důvodů), ale mysl zůstane, mohli dál žít svůj život a nebýt doživotními ležáky (jedna z největších tragédií, jaká se může přihodit). Na druhé straně mi povídka přišla trochu přitažená za vlasy. Lidská společnost, která už umí osidlovat planety a místo obličeje implantovat hardwarový disk, ale nedokáže vytvořit nové lidské tělo a musí se využívat zločinci?

Hodná rozmazlená princeznička bohatých rodičů, která se ze vzpurnosti stane pirátkou? Která se vkrade do přísně střeženého objektu, jen aby zabila již mrtvého člověka a připravila tak mrzáka o svou šanci na život? Asi je to fakt jen rozmazlenka neuvědomující si, co způsobuje.

Ačkoliv se mi velice líbil název povídky a i některé maličké nápady, jako celek to nemělo ani hlavu ani moc patu. Podprůměr.

 Terra nullius – Haniš Seiner

Říká se, že nejlepší světová díla jsou ta, která zůstanou pro většinu lidí nepochopena. Pokud bych se měla řídit tímto pravidlem, musela by být Terra nullius tou top povídkou knihy. Ačkoliv jsem celou povídku cítila, že jsem už jen kousínek od toho, aby mi došlo, o co přesně jde, co je skryté tam hluboko pod ledovcem, vždy mi ten cípek látky zmizel a já musela hledat dál. Najednou byl konec a já si připadala ztracená a až nepříjemně duševně nahá, jako bych nebyla hodna toho pochopit, o co jde.

Ano, bylo by lehké říct „Byla to slátanina o nějakých slizkých rybách a lidech píchajících si LSD, proto viděli jiné vesmíry!“, ale myslím, že to si tato povídka nezaslouží. Přesto mám pocit, že příběhy a knihy by měly být zejména pro lidi a pokud jsou jim takto nedostupné, je to dost o ničem.