Den co den – David Levithan

Každý den se probudíte v jiném těle, každý den žijete život někoho jiného. A tak platí jedna jediná zásada – vyhněte se tomu, aby si někdo všiml, že na jeden den přebýváte v těle někoho jiného a nepleťte se do jeho života.
Vše je v pořádku, až do rána, kdy se probudíte v těle Justina a zamilujete se do jeho přítelkyně Rhiannon. Od toho okamžiku všechna pravidla, podle nichž jste až do teď žili, přestávají platit. Konečně se objevil někdo, s kým chcete být den co den.

***

Den co den možná na povrchu působí jako průměrná romance, nicméně láska mezi „A“ a Rhiannon v příběhu sehrává jen vedlejší roli. Slouží jen jako něco, díky čemu člověk otevře oči a zjistí, že některé věci možná tak úplně nefungují tím správným způsobem. Den co den je kniha o změně, o bezmoci a tom, jak různí lidé vnímají svět. Je až po poslední stranu napěchována hlubokými myšlenkami a úvahami, povětšinou sympaticky zprostředkovanými hlavním hrdinou. Díky tomu čtenář získá nevyvratitelný pocit, že ke knize zkrátka patří. A je to tak, bez nich by to zkrátka nebylo ono. Emočně zaměřené citáty a průpovídky jsou jedním z hlavních tahounů knihy.

„Minulost a budoucnost jsou vždycky komplikované. Zato přítomnost je prostá.“

Obvykle jsem proti úzce zaměřený knihám, ovšem v tomto případě mi poněkud jednostranné vyznění připadá jako velmi povedené a navíc zřejmě cílené. Vcítit se do situace hlavního hrdiny je sice jednoduché, ale skutečně pochopit jeho chování a minulost, to už je celkem výzva. Odměna v podobě zjištění, jak dokonale spolu jednotlivé fragmenty souvisí, je podle mě více než dostačující.

„Laskavost souvisí s tím, kdo opravdu jste. Zatímco slušnost vypovídá jen o tom, jak chcete vypadat před ostatními.“

Den co den se nesmlouvavě napojil na moje myšlení a neustále si hrál s mými emocemi. V jedné chvíli jsem měla chuť plakat, v druhé se hlasitě smát, po otočení strany zase nutkání do něčeho pořádně praštit. Celkově se příběh spíše řídí pravidlem: „ Když budu klesat a stoupat jako horská dráha, při každé zatáčce vyrazím čtenáři dech.“ A zdá se mi, že se mu to daří. Celou dobu jsem marně lapala po záchytných bodech, téměř stejně zoufale, jako „A“ osobně.

David Levithan rozhodně není žádný spisovatel-začátečník a je mu dobře známo, jak zapůsobit. Tentokrát se mu podle mého názoru vedlo báječně, to bez debat. Každým písmenkem svádí k úvahám o pomíjivosti a nečekaných náhodách. Kniha pro mne byla mimořádně příjemným překvapením a nenapadá mě téměř žádná vada na kráse.

Čekala jsem jen obyčejnou a nezajímavou lovestory, kterou jsem zpočátku ani nechtěla začít číst.

Čekala jsem, že mě Den co den vůbec nenadchne.

Čekala jsem pouze obvyklou a z řad nevystupující oddechovku na vyplnění volného času.

Vlastně jsem od knihy nečekala vůbec nic. A pletla jsem se. Našla jsem poklad. Skutečný poklad.