Drake – Peter McLean

Seznamte se s Donem Drakem, opravdu velmi zadluženým nájemným vrahem, který umí vyvolávat démony. Svou práci nemá rád. Raději by popíjel v baru a od vražd i nadpřirozena dal ruce pryč. Jenže dluží peníze nesprávnému člověku — tedy nesprávnému démonu, samému šéfovi londýnského démonického podsvětí. Rozhodne se proto přijmout poslední zakázku, ale všechno se pokazí a Drake omylem zabije nevinné dítě. Teď se skutečně ocitá na černé listině. Jeho jedinými přáteli zůstávají arcidémon uvězněný ve starobylém artefaktu a téměř padlý anděl Trixie. Naneštěstí pro Drakea se poblíž nachází i Lucifer… Má li Drake najít odpuštění a klid, bude muset bojovat.

Na tuto knihu jsem se těšila už od ledna, kdy jsem si přečetla anotaci. Démoni? Padlí andělé? A v tom všem obyčejný člověk? Ano, pojďte do mě. Neváhala jsem tedy ani vteřinu a Drakea vzala hned, jak byl čerstvě vytištěný. S očekáváním jsem se do něj začetla.

Na prvopočátku mě celá kniha uchvátila, toto nadšení ale kapitolu za kapitolou opadalo. Psaní v ich formě se tak často nevidí a je velmi příjemné si něco touto formou přečíst, navíc většině knih ich forma dodává na osobitosti a více se sblížíte s hlavním hrdinou. Bohužel, toto se u Drakea nestalo, ani za celých 300 stran jsem se nedokázala s jeho chováním, smýšlením či snad cítěním ztotožnit nebo k němu cítit jakoukoliv emoci.

Svět jako takový je vymyšlený docela dobře, není to žádné ‘wau’, které by vás posadilo na zadek, přesto to není nic tak nemožného a nápad příběhu se dá zkousnout. Problém byl spíše v postavě Drakea jako takového. Pokud by bylo lidské tělo schopné přežít to, co je v knize popsané (a to jen během těch pár dnů, které jsou v knize popsány), asi bychom mohli zrušit nemocnice.

Přechod z chlastačky do chlastačky, z průseru do průseru byl tak častý, až to začíná nudit. Vlastně po pár kapitolách víte, jak bude začínat další. Pořád je to dokola, ani jsem Drakea nedokázala litovat, protože to bylo spíše otravné, jak politováníhodné. Ani charaktery ostatních postav zde moc nezazářily, celému tomu magičnu chybí hloubka a trocha té lehké poezie (neberte to doslova, mám ráda tvrdé příběhy, ale opravdu tvrdé, ne zplácaniny).

Doufám, že další díly budou psány trochu více s hloubkou a bude tu i nějaký příběh, do kterého se dá zamilovat, nebo aspoň o něm trochu přemýšlet. První díl není úplný odpad, ale chtělo to víc, aby se to stalo mojí srdcovkou.