Erilian : Střípky hvězd – Tereza Janišová

Fínka se umí ohánět smyčcem i dýkami a v žilách jí koluje magie. Magie starší než vznešené město Erilian. Přichází ale doba krátkých vlasů a krátkých sukní, v ulicích jezdí tramvaje a čarodějové poslouchají jazz. Na dávné časy a legendy se skoro zapomnělo. Nikdo nemá tušení o chystané pomstě, o spolku Maskovaných gentlemanů ani o pěti hvězdách, které se na obloze pomalu ale jistě seskupují do jedinečné liniové konstelace.
Vydejte se s Fínkou na noční toulky křivolakými Erilianskými uličkami, vyplujte proti proudu Velké řeky do západní Avalonie a na křídlech létacího medvěda odhalte tajemství dalekého Ledového kontinentu!

***

Střípky hvězd jsou třetím a zároveň posledním dílem magické série od mladé české autorky, Terezy Janišové. První dva díly (Město čarodějů a Kouzla na obzoru) si mých sympatií již užily více než dost. Zbylo ještě vůbec něco na třetí část?

Vícegenerační vyprávění hodnotím velmi kladně. Kiařina vnučka Finia se svého průvodcovského úkolu zhostila nebývale zodpovědně. Dívat se na město Erilian jejíma očima nebylo vůbec špatné. Kniha nám ovšem nenabízí náhled z oné půvabné historické stránky, jako tomu bylo minule. Čas neúprosně postupuje vpřed a moderním prvkům se zkrátka neubrání ani honosné kouzelné město. Nadchla mne prakticky každá scéna, kterou Fínka trávila na univerzitě. V jejím podání nebyl nudný ani několikastránkový popis hodiny elementární magie, ani několikrát zopakované části točící se výhradně kolem Fínčiny záliby, hry na housle.

Z přímé časové linie čtenáře vytrhovaly jen Fínčiny občasné sny a vidiny, případně úryvky ze čtených knih. Za těmito účely dokázala Tereza neobvykle přetvořit svoje vyjadřování, což jí u mě rozhodně přineslo body navíc. Nejenže transformovala svou slovní zásobu do nedozírných podob, ale dokázala i odlišně kombinovat slovosled. Díky těmto faktorům by se na první pohled až mohlo zdát, že je jejich autorem někdo zcela jiný.

Téměř všechny postavy Erilianské série, které nedostaly příležitost k výskytu v předchozích částech, mě dokázaly zaujmout. Ani dojem z toho nejlepšího nového hrdiny se nedokázal ani při nejmenším vyrovnat pocitu, který čtenář zažívá, když vidí svou oblíbenou šestnáctiletou knižní hrdinku (Ziu) jako dospělou ženu s dcerou ve věku, v jakém svá dobrodružství kdysi prožívala ona. Mimo to musím ocenit i autentický podtón. Tereza udělala ze Zii spisovatelku podle svého vlastního vzoru, k čemuž využila i své osobní zkušenosti a detailně vypilovanou terminologii. Po této stránce si bezpochyby nemám nač stěžovat.

Jediné, co mě na provedení knihy mrzí, je lehce zhuštěná závěrečná zápletka. Kdyby Tereza zapracovala určité drobečky informací do předchozích dílů, celou trojici by tím nádherně provázala a zároveň elegantně zakončila. Místo toho nám ke čtení stačily jen informace a souvislosti vyskytující se v druhé polovině třetí knihy, což na mne působilo přespříliš strojeně. Okouzlující přirozenost z minula se zkrátka kamsi vytratila.