Harry Potter a prokleté dítě – Jack Thorne, John Tiffany, J. K. Rowling

Speciální vydání pracovního scénáře.

Harry Potter to nikdy neměl snadné a teď, jako přepracovaný zaměstnanec Ministerstva kouzel, manžel a otec tří školáků, to má ještě těžší.

Potýká se s minulostí, která nechce zůstat tam, kam patří, a jeho nejmladší syn Albus se mezitím musí prát s tíhou rodinného dědictví, o které nikdy nestál. Minulost a současnost se čím dál hrozivěji prolínají a otec i syn zjišťují nepříjemnou pravdu: temnota někdy vyvěrá z nečekaných míst.

Divadelní hru Harry Potter a prokleté dítě na námět J. K. Rowlingové, Johna Tiffanyho a Jacka Thornea napsal Jack Thorne. Je osmým příběhem ze série o Harrym Potterovi a zároveň prvním, který se oficiálně dočkal divadelního zpracování.

***

Málokdo orientující se alespoň trochu v současné fantasy literatuře by nesouhlasil s výrokem, že Harry Potter se stal fenoménem. Tahle série naučila děti číst, připoutala k sobě stovky tisíc fanouškovských duší, inspirovala mnohé… K sedmi knihám J. K. Rowling se nyní přidává ještě divadelní hra Harry Potter a prokleté dítě, dramatické zpracování osudů jeho synka – Albuse Severuse.

Ačkoliv drama se s prózou srovnává jen velmi těžko a navíc k sobě mají poměrně daleko, v dialozích a scénických poznámkách vyjadřovaný děj se četl opravdu velmi snadno. Nejsem fanouškem čtení dramat, mnohem raději je sleduji, jenže v případě Pottera jsem velmi ráda udělala výjimku. Našponovaná atmosféra navíc čtenáře nutí neustále zrychlovat, takže jsem všechno přečetla dvakrát rychleji, než jsem očekávala.

Mnohem častěji, než by mi bylo milé, mne ovšem nový Harry Potter nutil k rozporuplným úvahám. V průběhu sedmi knih si čtenář přeci jenom stihne o postavách udělat slušný obrázek. Moje představa dospělé „velké trojky“ se ovšem od jejich verzí předvedených v Prokletém dítěti výrazně liší. Několikrát jsem se pozastavovala nad jejich výroky a činy, sama sebe jsem se ptala, jestli by daná postava, jak ji znám já, byla toho všeho vůbec schopna. Poměrně často ovšem odpověď zůstávala negativní.

Začátek knihy mi přišel bezvýhradně úžasný, skákala jsem radostí nad každým řádkem, jenže poměrně brzy mne nadšení zase přešlo. Spíše než plnohodnotný příběh ve mně tohle všechno dohromady evokovalo podobný pocit, jako fankfikce. Ano, sice kvalitně napsaná fanfikce, ale pořád jsem měla trochu potíže považovat tuto dějovou linku za skutečnou součást světa J. K. Rowling. Události se do sebe motaly v trochu podivném sledu, bylo jich až příliš moc. Hlavní zápletka se zdá pomalu zbytečná, a kdyby všechno prostě skončilo ve dvou třetinách, asi by se mi Prokleté dítě líbilo mnohem víc.

Je mi jasné, že rozvést do detailů charakteristiku postav je v dramatech obtížné, jenomže to rozhodně není záminka, proč ji úplně vypouštět. U starých známých z Bradavic by nutná nebyla, ale když už se tvůrci rozhodli přivést k životu pár nových osob, jistě by stálo za to lépe se jim věnovat. Nechat někoho pronést dvě věty a znovu ho začlenit do děje dvěma větami o sto stránek později… No nepůsobí to lehce odbytým dojmem?

O Prokletém dítěti se poslední dobou hodně mluvilo. Není se čemu divit, vždyť jde o návrat legendární rodiny Potterů. Na to, aby se však dostala na pozici opěvovaných bestsellerů, ovšem knížce leccos schází. Není těžké najít několik anomálií od původní série, u některých známých postav si nedovedu popisované jednání vůbec představit. V divadle samotném jistě jde o velkolepou podívanou, jenže i tam (a možná spíše „obzvláště tam“) musí působit poněkud přeplácaným dojmem.