Kroniky Kaninu : Mrazivý oheň – Amanda Hocking

Bryn Avenová mezi Kaniny nikdy tak úplně nezapadala. Díky svým blond vlasům a modrým očím se vždy cítila jako outsider s nečistou krví neschopná si získat respekt a postavení. Ale je odhodlaná prokázat svou loajalitu království, které miluje. Jejím snem je stát se členkou elitní královské gardy a nic jí nesmí stát v cestě… ani city, které chová ke svému šéfovi, Ridleymu Dresdenovi. Jakýkoli vztah mezi nimi je naprosto vyloučený, ale Bryn si nemůže pomoct. A začíná mít pocit, že i on k ní něco cítí. Mezitím na království někdo zaútočí, to prověří Bryninu sílu jako nikdy předtím. Konečně má příležitost konfrontovat Konstantina Blacka, zrádce, který se před pěti lety pokusil zavraždit krále. Jen Bryn ho může zastavit, ale riskne vše, jen aby ochránila království, které ji není ochotno přijmout takovou, jaká ve skutečnosti je?

Uprostřed pohádkově zasněžené kanadské divočiny se nachází království, které je domovem trollů. A když řeknu trollové, nemyslím bohužel ta ošklivá tlustá stvoření. Tito trollové jsou ve skutečnosti skoro k nerozeznání od lidí. Od obálky až po anotaci tato kniha láká svou zimní atmosférou, která se zdá pro období Vánoc ideální volbou. Co se ale ve skutečnosti nachází uvnitř, bohužel není ani zdaleka tak zářivé a příjemné.

Zvolit pro příběh prostředí zasněžených kanadských plání není vůbec špatný nápad. Naopak mi to přijde jako velice zajímavá a atraktivní volba. Bohužel je však prostředí jen jednou z mála pozitiv, které tato kniha nabízí. Celé království trollů je ukryto v divočině, asi hodinu autem od nejbližšího “lidského” města. Já nevím, jestli Amanda Hocking žije někde na obláčku bez nejmenšího tušení o tom, jak funguje svět nebo si vážně myslí, že na zemi může existovat město, které nikdo neobjeví. A vážně si autorka myslí, že vysázet na jeho hranicích spoustu vrb pomůže tomu, aby ho lidé neobjevili? Ne, Amando, to vážně nepomůže. V dnešní době, kdy bez problému dohlédneme daleko do hlubin vesmíru, nám opravdu neunikne žádné městečko plné paláců a hopsajících veselých trollů.

Tohle byl jednoznačně nejstupidnější svět, jaký jsem kdy v knize zažila. Ve zkratce, hned na prvních asi deseti stranách se dozvídáte, že trollové tajně dávají své děti do lidských rodin (lidské děti dají do děcáku) a když je dětem osmnáct let, tak se pro svá kukaččí mláďata vrátí, konfrontují je s realitou, že jejich opravdoví rodiče jsou trollové a děti bez nejmenšího problému a pochybností opustí rodiče, které 18 let považovali za vlastní a ještě je okradou o většinu peněz (takhle se trollové živí, kradením cizích peněz). A co policie? Nikomu z lidí není divné, že beze stopy mizí stovky dětí, které už nikdy nikdo neobjeví? Nikdo to nevyšetřuje? Lidští rodiče prostě jen mávnou nad ztrátou potomka rukou a pořídí si nové dítě?

Další věcí, která mi místy hýbala žlučí, bylo ustavičné míchání světů. Tak například, když na královském plese vedle tradičních kanilských písní nechybí v repertoáru ani Beatles nebo Adele. Pozornost si jistě zaslouží i palác s automatickou garáží – vítejte v Disneylandu, milí čtenáři! Takhle to prostě nefunguje, autorka se měla soustředit jen na jeden svět a ten rozvíjet. Míchání dvou naprosto odlišných realit dohromady akorát rozmělňuje příběh a působí to jako hodně nepovedená parodie. Ta bizarní rozdílnost a očividná neslučitelnost je tak rušivá, že mě postupem času doslova vytáčela. Máte pocit, že je toho už trochu moc? No, tak si radši zapněte pásy, jedeme dál.

Další kapitolou sama o sobě jsou postavy. Konkrétně hlavní hrdinka Bryn. Někoho tak namyšleného a povrchního jsem na stránkách knih už hodně dlouho nepotkala. Většinu času se chovala jako rozmazlený spratek a byla jednoduše všechno, jen ne sympatická. I samotný popis je bohužel nezáživný. Věci, na které se autorka při popisu zaměřuje, jsou nudné a utlumují děj. Často popisuje nezajímavé úkony hlavních hrdinů a dělá to tak kostrbatě, že jsem nad tím musela pokaždé kroutit hlavou. Abychom si rozuměli, já mám popisy ráda, ale tyhle byly zkrátka tak nešikovné a nezajímavé, že mě naopak rušily.

Celou první polovinu knihy jsem se do čtení vyloženě nutila. Štvaly mě všechny nelogičnosti, o nichž jsem se zmiňovala výše a děj mě vůbec nepohltil. Druhá polovina získala trochu na spádu, děj začal být víc napínavý, lépe se to četlo a já si konečně začala v rámci možností příběh užívat. Jak rychle svitna naděje, tak rychle však i pohasla, jelikož konec se jednoduše nepodařil. Autorka si jen připravila půdu pro další příběh a Mrazivý oheň končí nepříjemně otevřeně. Finále, ke kterému se celou dobu schyluje a vy si mnete ruce radostí, že se možná přece jen nějaké té akce dočkáte, nakonec vůbec nepřijde. Děj je předčasně utnut, čtenář je nespokojen a i když se nedozvím, jak to vlastně skončí, musím říct, že mě to ani nezajímá. Druhý díl už bych zkrátka nezvládla.

Na závěr se ptám, je tohle vážně odkaz, který chcete předat mladší generaci? Že je správné lhát, krást a podvádět jiné lidi? Žít z peněz, které ukradnete jiným lidem? Myslíte si snad, že být čestný se už dnes nenosí? Já tenhle názor tedy nezastávám.