Dívka, která se třpytila – Lauren Beukesová

Harper získá v roce 1931 klíč od domu, který mu umožní cestovat časem. Nachází zde pokoj plný trofejí z vražd, které jednou spáchá – protože už je vlastně spáchal. Putuje časem od světové hospodářské krize třicátých let minulého století až po léta devadesátá a pronásleduje „zářící dívky“, mladé inteligentní a nadějné ženy „s potenciálem“. Pod dohledem je má od jejich dětství a zabíjí je až jako dospělé ženy. Vyprávění klouže dekádami tam a zpět. Vrah vedle těl zanechává obyčejné, ale přece zvláštní předměty a jiné trofeje si zase odnáší.

Kirby měla to štěstí, že Harperovo napadení přežila. Ví, že kromě toho, že se jedná o násilníka a psychopata, je na útočníkovi ještě něco zvláštního. Začne hledat další dívky, které však tolik štěstí neměly a podobná napadení nepřežily. S pomocí novinových výstřižků a rodin obětí pátrá po spojitostech s útočníkem a po jeho totožnosti. Jediného spojence nachází v novináři Danu Velasquezovi, který se jejím případem před léty zabýval. Kirby k němu přichází do redakce na stáž a jejich původně pracovní vztah se postupně začíná měnit v cosi osobnějšího.

***

Dívka, která se třpytila je poněkud rozporuplná kniha. Podle mě není úplně nejlepší, když jeden ze dvou hlavních hrdinů vzbudí ve čtenáři hluboký odpor přecházející v naprosté znechucení už během prvních dvou kapitol. Sympatičtí záporáci jsou hlavním tahounem mnoha děl a Dívka, která se třpytila mohla tohoto faktu využít a udělat z něho svou přednost. Místo charismatického zločince jsem ovšem dostala Harpera, bezcharakterního, nesmyslně krutého a vnitřně pokřiveného šílence, kterému je cokoliv vzdáleně připomínajícího svědomí zcela cizí a jehož uvažování je zhruba stejně hluboké, jako talířek pro servírování dezertů. K někomu takovému je nemožné vybudovat pozitivní citovou vazbu. Kapitoly vyprávěné z Harperovy perspektivy byly sice podané originálněji, než ty ostatní, nicméně jejich čtení se mi v hloubi duše příčilo.

Harperovým vypravěčským protipólem se stala Kirby. Rozhodně byla sympatičtější, než výše jmenovaný muž, ovšem během první poloviny knihy na mně nezanechala téměř žádné výraznější dojmy. Postupem času se mi sice „dostala pod kůži“, nicméně můj nevalný názor z úvodu knihy už nezvládla o mnoho vylepšit. Výběrem hlavní dvojice hrdinů mě Lauren Beukesová oslovit nedokázala oslovit. O to více mě překvapilo, jak dokonale si poradila s osudy vedlejších charakterů. Jednorázově se vyskytující oběti sériového vraha, členové jejich rodin, novináři z redakce deníku Sun-Times… Stručnější popisy a nekomplikování děje nakupením detailů je autorce zjevně bližší, než soustředění se na jednu osobu po delší dobu.

Jsem také naprosto spokojena po stránce využití prolínání a spojování časových os. Ztratit se v letopočtech sice není nijak těžké, ale jednotlivé linie už si udrží vaši pozornost samy. Uspořádání, ve kterém v první řadě zjistíme, co se vlastně stalo a až poté se dopracujeme k jednotlivým příčinám, by mi sice nevyhovovalo pro celou knihu, nicméně se vyskytlo pouze dvakrát nebo třikrát a v této podobě děj příjemně ozvláštnilo. Motiv cestování časem je rozhodně plně využit.

Bylo by na místě ocenit i informovanost autorky, Lauren Beukesová totiž příležitostně píše články do novin a veškeré scény odehrávající se v redakci Sun-Times vystihla s patřičnou autenticitou. Také si umím představit, kolik času musela věnovat studiu historie baseballu, aby do knihy nezanesla faktické chyby. Kdyby si každý spisovatel dal se svým dílem tolik práce, nemusela bych tak často kroutit hlavou nad zjevnými nesmysly, hlavně pokud jde o sci-fi.

Věřím, že kniha si dokáže najít své čtenáře, nicméně pro mne byla tato žánrová odbočka ke kombinaci detektivního románu a science fiction o cestování časem slepou uličkou, která nedokázala patřičně nadchnout. Základní koncept rozhodně není špatný, ale jeho provedení už hodnotím podstatně hůře. Na knize mi toho vadilo příliš mnoho na to, abych si ji mohla pořádně užít. Místy působí poněkud nedokončeně a snesla by jednu nebo dvě korekce. Scény s Harperem vyznívají extrémně hrubě a surově, což mi tak úplně nevyhovuje.

Všímaví jedinci, kteří už někdy četli anotaci k této knize, možná zaregistrovali, že v tomto článku chybí její poslední odstavec. Tímto se omlouvám za jeho vynechání, nicméně mně samotné trochu pokazil překvapení, protože vyzrazuje jeden z hlavních zvratů, ke kterému dojde až v druhé polovině knihy. Nerada bych budoucím čtenářům Dívky, která se třpytila způsobila totéž.