Tři tváře – Brandon Sanderson

Všechny tři novely v této knize dokazují, že Brandon Sanderson vždy dokáže přinést nové, neotřelé nápady, a zároveň mistrně popsat hluboce lidské osudy svých hrdinů. Jako rozený skvělý vypravěč tvoří podivuhodné světy i zápletky, které čtenáři milují. Novela Odvěký meč, ona Sandersonova „třetí tvář”, je svérázná a odlišná od dalších nabízených příběhů, ale přesto s nimi má styčné plochy. Se Spoustou ji spojuje putování za nejistým cílem, plné nástrah a nečekaných zvratů, s Císařovou duší má společné prostředí imaginárního světa se svébytnou fyzikou a logikou postav.

V kurzech tvůrčího psaní mu vždycky říkali, ať píše o tom, co zná. Ale jak to má udělat, když píše fantasy? Přece nemůže znát, jaké to je kouzlit (ani jaké to je být ženou). Přesto chtěl psát z různých pohledů. Čím starší byl, tím víc si uvědomoval smysl toho úsloví. Fantastické světy jsou nejsilnější, když se opírají o základy toho našeho. Kouzla fungují nejlépe, když se pevnýma nohama opírají o fyziku a postavy? Ty jsou nejlepší, jsou-li pevně zakořeněny v lidských emocích a zkušenostech.

Brandon Sanderson vždycky byl velký cestovatel a své zajímavé poznatky z jiných zemí se snaží aktivně zužitkovat ve svých knihách. To jim pak dodává prazvláštní atmosféru. Jako by se najednou nemožné stalo možným.

Císařova duše se odehrává ve světě skvělého románu Elantris a je bezkonkurenčně nejvíc nejperfektnější z oněch „Tří tváří“. Hlavní roli zde obsadilo umění vytvořit kopie k naprostému nerozeznání od originálů. Ať se jedná o obrazy, sochy nebo dokonce o lidské duše. Zjistíte, že si nikdy nemůžete být jisti, jestli ten, co je vám nejblíž, není jen pochodující schránka naprogramovaná k běžnému chodu. Císařova duše donutí přemýšlet o podobných věcech v takové míře, že z toho nebudete moci usnout.

„Strýc Wan ji vždycky učil, že naletět někomu je základní zákon lidského života. I kdyby byl člověk sebechytřejší, vždycky se najde někdo ještě prohnanější. Žij s tímhle vědomím a nikdy ti nestoupne sebevědomí do hlavy natolik, abys usnul na vavřínech.“

Hrdinkou příběhu se stala chytrá a prohnaná falzifikátorka Šai. A přestože je zaručeně nejlepší ve svém oboru, na vytvoření císařovy duše (a tím i zachránění politické situace země, ve které se děj odehrává) v tříměsíčním časovém limitu pravděpodobně nestačí ani ona. Ale když neuspěje, čeká ji smrt. Né, že by nebylo pravděpodobnější, že jí osudnou bude vlastní pýcha, podlost a intrikářství.

Na relativně malém počtu stran dostanete naservírovanou pekelnou dávku akce, podrazů, kutí piklí a porci magie, z níž vám vlasy budou stát v pozoru. A jako desert? Autorův dovětek. Boží.

Odvěký meč – Probuzení
Siris zabil Božského krále! Teda, on si vážně myslel, že ho zabil. Jenže usmrtit někoho Nesmrtelného a s tisíci lety zkušeností je pravděpodobně obtížnější, než by se na první pohled mohlo zdát. Řešení? Jednoduché. Musí ho jen zabít podruhé. Tentokráte obohacen o velmi mocný meč, informace a ženskou. A pakliže se vykládá, že ženy na výpravách nosí smůlu, pche – pro tuhle to stoprocentně neplatí. Ledaže by jí šiblo v hlavě a rozhodla se … vystřelit z kuše.

Dobrodružství této dvojice je doprovázeno velmi vtipnými dialogy, které vycházejí ze vzájemné nedůvěry. Prostě kopec srandy a mrtvolek. Humorné scény vyplývají i z Isiny neznalosti jazyka.

„Prodám ti bezva slovník -“
„- za jeden meč, já vím.“
„Blbost. Ten meč má větší cenu. Tak ti k tomu přidám ještě penis.“
„Penis? Tak to jo. To byl asi hodně drahej slovník, co?“
„Neboj se, je pravej. Ale co se pořád směješ? Řekla jsem něco špatně? Je to přece penis, ne?“ Otáčela minci v prstech.

Legion neboli SPOUSTA se zase řadí k největším šílenostem, co Sanderson zatím dokázal zplodit. Dokážete si představit story s jistou verzí stroje času v jeho podání? Přikreslete do té vize ještě i týpka s halucinacemi a jejich halucinacemi, co trpí schizofrenií. Ha! Masakr, co?

„Ta hranice mezi příčetností a nepříčetností je totiž přesně v tom okamžiku, kdy člověk přestává normálně fungovat, kdy už není schopen normálního života. Takže z tohoto hlediska jsem naprosto příčetnej.“

Výjimečnost této povídky spočívá v zasazení do relativně současného světa. V osmdesáti stranách je představena precizní detektivní práce, honička jako z filmu a filozofické myšlenky o uvědomění si sebe sama.

Život vám Spousta asi nezmění, ale přesto se možná naučíte něco nového. Hledání pravé podstaty je přeci velmi důležité.

BTW… doporučuji přečíst všem šílencům. Proč? Protože pak si budete připadat… normálně.