Brány Skeldalu I. : Legenda o Rovenu – Jidřich Rohlík

Brány Skeldalu jsou bez debaty nejslavnější počítačovou fantasy sérií, která byla vytvořena na územích České a Slovenské republiky. Na prvním dílu vyrůstala ke konci devadesátých let celá generace hráčů a kniha, kterou právě držíte v ruce, je prvním svazkem velkolepé čtyřdílné ságy napsané podle této kultovní předlohy. Je to román plný nadlidské síly, nezkrocené magie a žalostné zbabělosti. Pokud navíc věříte tomu, že zemřít se dá zábavným způsobem, pak také i humoru. 

Začínám věřit tomu, že čím méně od knihy čekáte, tím více se snaží vám vaše přesvědčení vyvrátit. Jelikož nejsem hráčský fanatik (upřímně se hrám vyhýbám jako Satan mši), nemohu posoudit, jak moc se tato předloha shoduje s počítačovou fantasy sérií, podle které byla psaná, ale jako samostatná fantasy kniha mě přesvědčila.

V ději se střídají příběhy čtyř hlavních postav a je dělena na několik částí. Bohužel pro knihu je právě první část ta nejutahanější. K postavám nemáte žádný vztah a příběh je zde hodně zdlouhavý a vlastně se nic neděje (bohužel zjišťujete, že většina slov, vět i odstavců jsou jen pouhá vycpávka, která vás nikam neposouvá). Přesto se přes tento kousek dá bez větších problémů překousat (nejspíš si ale budete říkat, jak tomuhle někdo mohl dát dobré hodnocení).

Kniha je trochu svojská, to musím přiznat hned na počátku. Nečekejte „klasický“ slovník a vyjadřování jako v high fantasy a nečekejte ani cenzuru. To pro mě to byl docela problém, protože předtím jsem četla Naslouchače, který měl naprosto odlišný jazyk. Zvyknete si ale dřív, než skončí nejutahanější část příběhu a už vám přijde, že jinak se to napsat ani nedá.

Ačkoliv přebal knihy může trochu zavádět k tomu, že se příběh odehrává hlavně na moři, není tomu tak (ano, část na moři je, ale není to nijak výrazná pasáž). S popisy okolí si po většinu doby nedělá spisovatel moc starostí, co se ale týče popisu postav a charakterů, je to asi jeho oblíbená práce. Určitě se nemusíte bát toho, že budou postavy ploché a bezcharakterní. Každá je unikát a každá vás pobaví nějak jinak.

Kombinace svolné čarodějky, nikdy neumírajícího svalovce a věčně vystrašeného „obyčejného“ človíčka je něco, co vás nenechá chladnými. Co stránka, to nějaký ten vtípek (opravdu jsem si občas připadala jako blázen, když jsem se ve vlaku pohihňávala co pár minut).

Popravdě, co se týče děje, je vám docela jedno, co se děje, nějak jsem se o postavy nebála, ani mi nějak nezáleželo na tom, jestli jsou ve městě, na lodi nebo na neznámém ostrově. Důležitá byla jen interakce mezi nimi, jejich myšlenky a přemýšlení nad tím, co ještě vyplave na povrch.

Příběh sám tak běží na vedlejší lince a není vám pevně nucen, což pro mě bylo uvolňující a knihu jsem si díky tomu dvojnásob užila. Trochu se ale bojím, jestli tuto vysokou laťku uvolněnosti dokáže spisovatel udržet i následující tři knihy, ale budu doufat, že ano.

Trochu zklamáním byly až poslední tři stránky, ale možná je to jen tím, že jsem byla zklamaná, že takhle má ten první díl skončit a chtěla jsem ještě aspoň kapitolu, aby mi odpověděla na moje: „a co teď?“. Toho jsem se bohužel nedočkala, ani když jsem se prolistovala přes obsah, takže si budu muset počkat na další díl.

Pokud hledáte trochu té uvolněné fantasy, kde jsou postavy opravdu lidsky ztvárněny a vy se u toho pobavíte, určitě po této knize bez váhání sáhněte, ale upozorňuji vás, nemějte moc velká očekávání, knihy se pak nesnaží.