Společné chromozomy – Jiří Wittek

„Jsem jen prostředník. Ne ten, kdo tě chce připravit o život.“
„A kdo teda…“
„Na to teď není čas,“ vysvětluje. „Pojď. Za chvíli se nejspíš objeví.“ Běžíme z ulice pryč.
„Počkej, ty si fakt neděláš srandu!“ hroutím se psychicky. „Kdo se objeví?“ vyzvídám. Jsem strachy bez sebe. „Proč mě chce někdo zabít? Proboha, odpověz mi!“

Hlavní hrdina se snaží všechno brát s nadhledem a recesí, ale když mu začne jít o život, sranda ho přechází. Plní se mu sen, poznává věci, o kterých četl v knihách a které viděl ve filmech. Svět plný nekonečných možností bioniky, vylepšených lidí a implantátů, které dokážou zdánlivě nemožné…
Proč ho ale, sakra, někdo chce mít mrtvého?
Samostatný román

Prvotina Jiřího Witteka se mi dostala pod hledáček převážně kvůli svému názvu. Lákal na trochu té sci-fi biologie a na obal (taky vám tak hrozně připomíná obaly od knih pana Heteši?). Bohužel ani jedno z těchto očekávání nesplnila. Už v prvopočátku narážíme na několik nedostatečností a faktických bludů. Bohužel se mi již dlouho nestalo, abych už od prologu tušila, že dočíst knihu bude spíše utrpením, jak příjemným zážitkem.

O co tedy jde? Vydáváme se do světa, kde žijí napůl kybernizovaní lidé, o kterých ale nikdo neví, a žijí ve svém utajeném světě asasínů. A právě jeden z těchto zabijáků je pověšen na krk hlavní postavě. Nerd žijící do té doby jen ve snech a knihách se tak dostává do svého „vysněného“ světa. Bohužel pro něj jako lovná zvěř. Že to zní super? Jo, nápad je dobrý. Bohužel jeho provedení už tak ne.

Dějová linie je šitá horkou jehlou. Často se ztrácíte v tom co se vlastně děje anebo proč. Někdy zase máte pocit, jako by se nedělo nic a vy čekali, až vás někdo vyloví z toho bludného kruhu. Kromě jediné scény nemá žádná jiná nádech emoce nebo napětí. Vše sledujete spíše zpovzdálí a autor se ani trochu nesnaží přiblížit se čtenáři. Trochu mu to prodat a podat tak, aby byl do příběhu zatažen. Bohužel ani na konci nedojde ke zlepšení (a že jsem ho stále v zoufalé naději vyhlížela :D). To jsem teprve u děje.

O postavách a jejich charakteru je skoro až škoda mluvit. Hlavní postava má naprosto neandrtálský styl myšlení a pochopit ho je snad nemožné. S dalšími osobami je to podobná písnička. Sama jsem nemohla přijít na to, o co jim všem vlastně jde (a ne, konec mi to opravdu neujasnil :/ ).

Snaha o napodobení mistra svého řemesla, pana Heteši, je až urážející. Porovnávat ale díla těchto dvou spisovatelů je jako nasadit na start plnokrevného hřebce a chromou kobylu. Přesto si za toto porovnávání může sám pan Wittek. Hetešovky ale nejsou jediná věc, která byla do příběhu „zapůjčena“. Hromada klišé od začátku až do konce, ať už u postav nebo u děje, působí neprofesionálním dojmem. Osobně si myslím, že by spisovatel udělal lépe, kdyby si prvotinu nechal ještě nějakou dobu v šuplíku a v klidu ji předělal třeba za pár let.

Jako plus ovšem beru scénu, z které vlastně celá kniha započala. Tam jsem měla aspoň pocit, že se autor snaží o dosažení nějaké emoce. Být celá kniha jako původní povídka, asi bychom si teď četli úplně jinou recenzi.

  • 55%
    - 55%
55%

Súhrn

Ačkoliv obálka i název lákají na super knihu, nenechte se moc nadchnout. Prvotina Jiřího Witteka asi nebude patřit mezi nejlepší díla české sci-fi scény. Pokud máte ale rádi trochu té akce a klišé určitě můžete zkusit.

Sending
User Review
0 (0 votes)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Zadejte, prosím, znaky z obrázku do textového pole a pak odešlete komentář.
Prepíš text z obrázka

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..