Budoucnost – Dmitry Glukhovsky

Evropa v budoucnosti roku 2400. Od doby, co byla technickými prostředky poražena smrt, je celý kontinent přelidněný a změnil se v gigantickou megapolis tvořenou obytnými věžemi vypínajícími se vysoko do nebe. V těchto věžích panuje brutální řád: rozmnožování je přísně reglementováno, za dítě se platí ztrátou vlastního života. Ale kdo ještě potřebuje děti, když může být věčně mladý a zdravý?

Jan Nachtigall je příslušník zvláštní jednotky ministerstva bezpečnosti, která přísně bdí nad dodržováním zákonů o rozmnožování. Jejím úkolem je pátrat po ilegálních dětech a odhalovat nenahlášená těhotenství. Jednoho dne má Jan odstranit teroristu a jeho těhotnou přítelkyni. Naskytne se mu tak velká šance, aby prokázal svou věrnost a postoupil na kariérním žebříčku. Když ale se svou jednotkou vpadne do konspiračního bytu, proběhne všechno jinak, než původně zamýšlel. Terorista unikne – a zanedlouho je na útěku i Jan po boku mladé ženy. Je to počátek boje, ve kterém jde o budoucnost lidstva.

***

Štěstí se podává ve formě pilulek, svět má přes bilion obyvatel a celý povrch planety je pokryt gigantickými obytnými věžemi… Pokud nejste dostatečně bohatí, skončíte v ubikaci o výměře dva metry čtvereční. Vítejte v Budoucnosti.

Autorem knihy není nikdo jiný, než Dmitry Glukhovsky. Toto jméno si jistě mnozí z vás spojí s populárním románem Metro 2033 z roku 2005, za který dokonce obdržel prestižní evropskou cenu ESFS Awards Eurocon 2007. Metro se dokonce dočkalo druhého, neméně úspěšného dílu, třetí část bude vydána roku 2016. Před třemi lety u nás vyšla i jeho kniha Soumrak. O bohatých zkušenostech u Glukhovského vskutku nelze polemizovat. Jak se mu tedy vydařilo jeho nejnovější dílko?

Popisy prostředí dotáhl Glukhovsky na zcela novou úroveň. Ve většině sci-fi knih odehrávajících se v budoucnosti si při vysvětlovacích pasážích připadám jako malé děcko na exkurzi, kterému průvodce vysvětluje, jak to a to funguje. V Budoucnosti se s ničím takovým rozhodně nesetkáme. Veškeré popisné pasáže, pokud už autor jejich přítomnost uznal za nutnou, jsou do děje zakomponovány tak, aby nenarušovaly dějovou linii.

Zpočátku jsem si ovšem vůbec nemohla zvyknout na velmi neosobní přístup spisovatele k hlavnímu hrdinovi. Většina autorů dává jasně najevo, jak jim na imaginárních svěřencích záleží, s láskou pro ně připraví životní cestu a napíšou o ní na papír… Tentokrát jsem se nemohla zbavit pocitu, že Dmitrymu na Janově osudu vlastně ani nezáleží a naložil mu na talíř pěkně komplikovaný osud… No co. Alespoň mají čtenáři o zábavu postaráno.

Jedním z dominantních prvků knihy je i osobitá filosofie. Glukhovsky své myšlenky neskrývá v obalu jemných slov, ale napíše přímo jejich výstižnou a nepopiratelnou podstatu. Nezáleží na tom, o čem uvažoval. Dříve nebo později jsem se dopracovala k názoru, že svým způsobem má možná pravdu, byť se mi to nelíbí.

„Jen co jsme se vzpřímili a uchopili klacek, už jsme si lámali hlavu s tím, jak oklamat smrt.“

Dmitryho styl psaní patří k těm méně obvyklým a je tudíž možné, že některé čtenáře svou odlišností odradí. Těm, kdo se prokoušou těžkopádným a nejednoznačným začátkem však nabízí lákavou odměnu. Svůj promyšlený sci-fi příběh s reálnými aspekty, o kterém budou čtenáři přemýšlet ještě dlouhou dobu po dokončení poslední stránky.