Deklarace smrti – Gemma Malley

Velká Británie, rok 2140.
Život na Zemi se změnil od základů. Lidská civilizace už není ohrožena smrtelnými nemocemi, na které věda objevila léky. Nesmrtelnost však přináší i možná rizika – největším z nich je přelidnění. Proto byla přijata Deklarace – pokud berete léky na dlouhověkost, jste Vyvolení a nesmíte mít děti. Kdo zákon poruší, bude potrestán a dítě se stane Přebytečným – méně hodnotným občanem, sloužícím Vyvoleným.

Patnáctiletá Anna s Petrem svůj osud Přebytečných odmítají, a pokusí se mu proto postavit. Podaří se jim to?

***

Na deklaraci jsem narazila při nešťastném uzavírání jednoho pražského knihkupectví, po kterém se mi opravdu stýská. Všechny knihy byly za polovic. Valná většina z nich už dávno zmizela v taškách dalších truchlících knihomolů, ale tenhle kousek stále ještě “přebytečně” ležel na polici. Zkrátka jsem neodolala, nalákala mě totiž atraktivní anotace i neobvyklá obálka.

Původně jsem od knihy čekala strhující dystopický „akčňák“, nejspíše zakončený svržením tyranského systému. Toto očekávání zůstalo nenaplněno, neboť Deklarace smrti se zabývá spíše filosofickými myšlenkami. Koneckonců se výše zmíněný akční námět moc neshodoval ani s délkou knihy, je totiž opravdu kratinká.

Příběh je opravdu jednoduchý a povětšinou se odehrává bez účasti Anny. Kdyby prostě neexistovala, pro svět by se prakticky nic nezměnilo. Dětí jako ona je koneckonců dost a stále přibývají. Začátek je vskutku jednotvárný a do Petrova příchodu jen stále posloucháme, jak je život v ústavu příšerný a jak dokonale se vychovatelkám podařilo “vymýt Anně mozek”.

Zpočátku mi nepříliš variabilní úvod připadal jako dobré umocnění tyranské atmosféry, nicméně se neustále nic nedělo a já se začínala nudit. Když už se Deklarace alespoň trochu dostala do pohybu (i když želvím tempem), u knihy jsem doslova usínala a ani to minimum akce ve  mě nedokázalo probudit jedinou špetku čtenářského nadšení.

O světě se nedozvíme prakticky nic jiného, než že je bezvýhradně skvělým místem na život pro Plnohodnotné, a také naprosto nesnesitelně nespravedlivý pro Přebytečné. Celkově je na detaily velice chudý. Hrdinové jsou buď zlí, dobří, nebo natvrdlí (natolik, že si ani stranu vybrat nedokážou).

Přestože je na obálce doporučení: “Od patnácti let“, kniha podle mého názoru neobsahuje nic nepřístupného mladším, právě naopak. Styl vyprávění na mě místy působil jako zjednodušený pro desetileté. Autorka si udržovala patřičný odstup k postavám, jako by se deklarací sama řídila. Uvažování hrdinů mi přišlo nelidské a bezdůvodné. Celkem pravděpodobná se mi jeví i možnost, že všechny postavy byly ve skutečnosti naprogramovanými roboty a tento fakt nám autorka zapomněla oznámit. V tomto případě by Anna nejspíše trpěla závažnou poruchou operačního systému.

Přestože kniha disponuje jen malým počtem stránek, děj se přespříliš vleče a nemá čím zaujmout. Jako malé dítě bych se jistě neobyčejně bavila, ale právě teď mi příběh neměl co nabídnout.