Dračí oheň – Chris d’Lacey

David si právě pronajal krásný pokoj u hodných lidí ve velice příjemném rodinném domě. Poněkud ho sice udivila základní podmínka paní bytné a její dcery Lucy, že musí mít rád děti, kočky a draky, ale příští dny mu ukáží, proč tomu tak je. Zjišťuje, že ho čeká život se spoustou hliněných dráčků, jež paní domu sice nesbírá, ale zato vyrábí ve své Dračí sluji, což je její pokojík v prvním patře, kam je vstup zakázán. Leč nejsou to dráčci ledajací. Tu a tam ožívají a stávají se středem mnoha tajemných událostí a příběhů.
Všechny vzrušuje záhada ohnivé dračí slzy, krok za krokem se objasňuje legenda o prastarých dracích.

***

Dračí oheň se dá nejlépe zařadit mezi oddechovou literaturu. Možná budete během čtení pěkně dlouho přemýšlet nad tím, jestli jde opravdu o fantasy, jelikož do obdobných situací se může dostat každý, kdo rád holduje alkoholu. Ano, v tomto ohledu je na tom poněkud sporně. Kniha pojmenovaná po dracích, kde draci vlastně vystupují jen naprosto okrajově, by možná mohla zvážit změnu jména. Ačkoliv by se podle mého názoru měla pozornost z obyčejných veverek obrátit nazpátek směrem k neobyčejným drakům, jako výplňové téma se mi epizodické odchylky s těmito chlupatými hlodavci poměrně zalíbily. Jenom škoda, že zároveň odvracejí čtenáře od jejich prvotních záměrů.

Někdo by možná tempo označil za příliš pomalé a vleklé, nicméně já se domnívám, že bez něho by se ona náladová a proměnlivá atmosféra dala vnímat jen s obrovskými obtížemi. Prolínání šťastných, veselých i nevýrazných momentů vytváří nezopakovatelnou mozaiku emocí, na kterou se zapomíná jen velmi těžko. A popravdě, ani nevěřím, že by na ni někdo zapomenout chtěl.

Přestože má Dračí oheň velké množství neopomenutelných kladů, nedokázala jsem se přenést přes hlavního hrdinu, tedy Davida. Nezaujal mne ani jedinou stránkou své osobnosti, jeho rozhodnutí byla naprosto chaotická, navíc by se jeho vyjadřování dalo označit za dětinské a neosobní. V žádném případě ani jedno z toho neodpovídá Davidovu uvedenému věku. Vedlejší postavy už na tom byly o poznání lépe, nicméně ani tato měrná jednotka označená jako „poznání“ stále není dostačující.

Autorovi se povedlo zabalit neotřelé a poutavé téma do nudného a jednobarevného balicího papíru, ve kterém se výsledné kouzlo utápí a knížka díky tomu kvapně přichází o těžce nabytý potenciál. Ani ozdobná mašle v podání chytlavých slovních spojení, která zde byla opravdu hojně zastoupena, už nic moc nezachrání. Dračí oheň se pomalu potápí do vln průměru a vnímavým čtenářům nezbývá nic jiného, než mlčky přihlížet.