Feralové : Pod křídly vran – Jacob Grey

Blackstone. Kdysi vzkvétající metropoli před lety zasáhla obrovská vlna násilností, která po sobě zanechala beznadějnou spoušť. A teď se temné síly dávají znovu do pohybu…

Z vězení uprchli nebezpeční zločinci. Jsou to feralové — lidé, kteří umí mluvit se zvířaty, ovládat je a používat jako účinnou zbraň. Pokud se jim podaří přivést ze Země mrtvých svého vůdce, pavoučího ferala Mistra Snovače, hrozí městu definitivní zkáza.

Třináctiletý kluk jménem Krák žije v opuštěném parku, kde si na stromě postavil hnízdo. Jedinými společníky jsou mu tři vrány, které ho v podstatě vychovaly. Proto považoval za samozřejmé, že s nimi mluví jejich řečí. Jednoho dne mu však život naruší nečekané události a Krák se dozví, kým doopravdy je.

Aby ochránil Blackstone, bude muset čelit temnotě temnější, než si kdy dokázal představit.

***

Kniha Feralové : Pod křídly vran mne upoutala na první pohled. Imponovala mi pochmurně vzhlížející obálka a neotřelý název. Za jejím zrozením stojí dosud neznámý americký autor Jacob Grey. Kniha se možná prvotně zdá jako určená i pro mladší čtenáře, nicméně postupně jsem od tohoto názoru upustila, jelikož hojné výskyty vyloženě hororových scén by leckterému dítěti leda zadělala na noční můry.

Roli hlavního hrdiny získal Krák. Je to sice jen malý chlapec žijící v odloučení, ale jeho odhodlanost a snahu dát dohromady pokřivené střípky své vlastní ztracené minulosti mu nikdo nemůže upřít. Jeho tři vraní přátelé a průvodci mají také pozoruhodný talent, a to omotat si čtenáře kolem prstu. Tedy vlastně kolem křídla. Pesimista Mrzout, vtipný a neodbytný Pišta i záhadný a mlčenlivý Snížek doplňují knihu na těch místech, kde už na to sám Krák nestačil.

Příběh sám o sobě byl bohužel o něco jednodušší, než by se mi líbilo. Strohé a přímé linii, jako byla tato, by nějaká odchylka od hlavního dění rozhodně neublížila. První polovina se sice o akci snaží, ale většinou jen vyšumí do prázdna, ztratí své tempo a musí jej po kousíčkách získávat zase nazpět. Druhá část je na tom už lépe. Všeobecně by se tato situace dala přirovnat k podpalování ohně. Nejdřív se z něj akorát trochu kouří, potom se začnou objevovat nadějné plamínky a nakonec opravdu chytne.

Oceňuji především neokoukané metody komunikace a spolupráce se zvířaty. V několika knihách jsem se sice s obdobnými prvky již setkala, ale nikdy nebyly dostatečně propracované a rozvinuté v takové míře. Jacob Grey si dokázal se svým světem pohrát, ale zároveň ponechal dostatek prostoru čtenářově osobité fantazii.

Lehká míra fantastiky prosakuje téměř celou knihou, ale našla by se i místa, kde by bylo na místě přidat více té reality. Například mám za to, že drobné hejno vran by muselo trávit opravdu hodně času v posilovně, aby dokázalo společnými silami zvednout průměrného malého kluka ze země, natož aby se hrstce ptáků podařilo přenést ho vzduchem přes celé město. V těchto chvílích zkrátka celý pochmurný děj odvála „pohádkovitost“, a to mi rozhodně vadí.

První kapitoly zvládnou upoutat. Následuje slabší a drhnoucí místo, ale když zápletka konečně začne gradovat směrem k velkolepému finále, už se nedá zastavit. Nicméně záleží opět jen na vašich osobních preferencích. Dáte šanci smysluplnému světu s originálními prvky, přestože samotný příběh patří spíše do kategorie těch slabších?