Hatchery / Prey trilogy : Útěk z teritoria smrti – Tom Isbell
Země se ocitla na pokraji zkázy a nová vláda vyhlásila Republiku Pravá Amerika. Bylo vyhlášeno stanné právo a všichni, kdo přežili, byli umístěni do přesídlovacích táborů. Nyní, o dvacet let později, objevuje trojice šestnáctiletých kluků temnou pravdu. Po celou tu dobu nesou cejch Podřadných. Společnost, která z nich má strach, z nich bez jejich vědomí vychovává objekty kruté zábavy. Jejich jedinou nadějí na přežití je utéct společně s dalšími přáteli do vysněného nového teritoria. Sadističtí lovci a vládní vojáci jdou ale v jejich stopách. Pod vedením kluka přezdívaného Kniha a dívky Hope osiřelí chlapci a dívky hledají lepší život a současně dokáží objevit to nejlepší v sobě samých – v boji se svými nejhoršími nepřáteli.
Útěk z teritoria smrti na první pohled působí jako zajímavá dystopie. V anotaci jsou zmíněné jakési hony na lidi pořádané v postapokalyptické společnosti na území státu zvaného Pravá Amerika. Po jaderném výbuchu známém jako Omega se lidstvo začalo dělit na ty “normální” a podřadné – lidi poznamenané radiací (větší nebo menší počet prstů, než je zdrávo, kratší nebo delší končetiny a jiné tělesné deformace). Tito podřadní se nacházejí v táborech, kde je i náš hlavní hrdina Kniha. Společně s několika svými přáteli a skupinou dívek z vedlejšího tábora se rozhodnou podniknout nebezpečný útěk na sousední teritorium. Hlavních postav bylo skoro třicet, bohužel mi však přišlo, že o nich nevím téměř nic. Měla jsem jen pramalou představu o tom, jak vypadají nebo jací jsou. Jediná postava, kterou jsem si oblíbila, byl Kočka, který se choval poměrně normálně a logicky. Naopak Kniha byl jeden z nejotravnějších hlavních hrdinů, s jakými jsem se kdy setkala.
V knize se nacházejí dvě dějové linie – jedna je vyprávěna v první osobě a je o Knihovi. Druhá linie je vyprávěna v třetí osobě a obsahuje příběh dvou sester Hope a Faith, které jsou spolu se svým otcem na útěku a skrývají se před lovci a vojáky. Dvě dějové linie jako by pocházely každá z jiné knihy. Zcela nelogicky je každá vyprávěná v jiné formě, což mě rušilo a zároveň v jedné linii jsou používána originální jména (Fait a Hope) a v druhé jsou jména hrdinů překládána do češtiny a občas zní opravdu šíleně (Kniha, Kočka, Nervák, Křeč,…).
Přes zvláštní uspořádání knihy jsem se dokázala přenést, není to nic zásadního, co by ovlivňovalo kvalitu celého příběhu. Přes co jsem se však už přenést nedokázala, byly logické mezery velké asi jako mezera v zubech Jaromíra Jágra po zásahu vysokou holí v nedávném nočním zápase NHL. Banda MacGyverů a Chuck Norrisů utíká z nějakého tábora, aniž by sami pořádně věděli proč. Co to je vlastně ta “Pravá Amerika” a proč se nikdy nikdo z chlapců v táboře nepozastavil nad zjevnou nelogičností proklamovaného účelu existence zmiňovaného tábora? Proč mají chlapci relativně volný režim a pohyb a dívky o pár metrů dál jsou drženy v zařízení obehnaném ostnatým drátem a hlídaném vojáky se samopaly? To jsou jen jedny z mnoha otázek, na které neví odpovědi nejspíš ani samotný autor této knihy.
Průběh všech akcí je tak zjednodušen, že jakmile vás to začne bavit, tak je najednou po všem. Na co se zabývat popisováním detailů vniknutí do přísně střeženého a ostnatým drátem obehnaného areálu, když to můžete shrnout slovy “Ále, našel jsem malou díru v plotě.” Ano, kde se vzala, tu se vzala – díra v plotě. Hlavní hrdinové měli takové štěstí, že by v našem světě vyhrávali každý druhý den Sportku. Vždy, když se dostali do úzkých, tak se jim po ruce objevil předmět, který zrovna potřebovali. A nejsou to jen děti štěstěny, ale zároveň tak trochu géniové. Kdo jiný pěšky hravě utíká trénovaným ozbrojeným lovcům na čtyřkolkách a za dva dny se naučí střílet z luku líp než Katniss Everdeen? Kniha popírá fyzikální a biologické zákony a lidská psychologie je Tomu Isbellovi zjevně taky naprosto cizí. Vše je zjednodušené a naprosto nereálné. Při psaní knihy si zkrátka nemůžete dělat vše tak, jak se vám to zrovna hodí. Příběh musí mít logiku, nemůže se pokaždé objevit nějaké zázračné řešení bez vysvětlení. A když je zrovna hrdina v prekérní situaci, nestačí mi vybruslit z nesnází díky štěstí a souhře náhod. Tímhle mě zkrátka, pane Isbelle, nenakrmíte.
Útěk z teritoria smrti má znaky dobré knihy – děj plynul svižně a rychle, akce střídala akci a já měla přečteno opravdu v mžiku. Bohužel se zde ale nachází neúnosně moc hloupostí. Místy mi opravdu přišlo, že si snad autor myslí, že čtenář nemá mozek. Korunu tomuto panoptiku absurdit nasadil konec. Říkala jsem si, že po tom všem, co jsem s knihou zažila, už mě nic nepřekvapí. Ale mýlila jsem se. Každopádně nemohu říct, že bych se nepobavila, protože jsem se bavila náramně. Průšvih je, že pobavit rozhodně nebyl autorův záměr, ale jen vedlejší účinek jeho zvláštního příběhu.
-
30%