Já, Gowery – Vladimír Šlechta

Druhá polovina třiadvacátého století, dvě stě let po Apokalypse. Po dlouhém období chaosu, kanibalismu a lokálních válek nastalo Století míru, které trvá už pět let.

Do různých koutů zpustošené Evropy vyráží trojice hrdinů: kyborgizovaný voják Oggerd, technolog Hal Hargo a vyjednavač Gowery Fink. Mají za úkol zkoumat takzvané “střepy z Apokalypsy”, technologické pozůstatky starého světa. Někdy jsou při tom zavlečeni do her mocných zájmových skupin a jindy musejí napravovat své vlastní prohřešky.
Toto jsou tři jejich příběhy: “Zákon smečky”, “Rýnský cedník” a “Kočičí dvířka”.

Od pana Šlechty jsem měla již tu čest číst některá z jeho děl. Všechna ale spadala do fantasy sekce. Tentokrát se ke mně ale dostal kousek z jeho sci-fi tvorby a já jsem byla zvědavá, jak moc se bude jeho styl lišit. Nemohla jsem být víc mile překvapena.

Už když si přečtete anotaci (a ne jako někteří mého druhu :D), dozvíte se, že se nejedná o jeden celistvý román. Kniha se skládá ze tří na sobě časově nezávislých příběhů. Když skončil první, byla jsem velice překvapena, protože do té doby mi to pořád bylo ještě „tajeno“. Nenechte se tedy zaskočit! 😀

Všemi dobrodružstvími nás provází tři hlavní postavy. Každá je úplně jiná a všechny dohromady k sobě sedí jako prdel na hrnec; je těžké nezamilovat se do charakterního Goweryho či silného, ale nemluvného Oggerda. A co by to bylo za trojku, kdyby tu chyběl tak trochu šílený vědec 😀 . Osobně nemám s žádnou z postav problém a všechno jsem jim věřila. Přeci jen tu jde cítit vyspělost a vypsanost spisovatele, který má už tyto postavy jak se patří zmáknuté.

Za všech tří příběhů mne osobně nejvíce zaujal hned první. Něco takového jsem totiž od pana Šlechty nečekala. Velcí mluvící inteligentní psi byli něco tak šokujícího, že jsem povídku přečetla jedním dechem. Musím říct, že byla napsána velmi příjemně a svižně a opravdu nerada jsem se s celým konceptem povídky loučila. Dokonce by mi ani nevadilo, kdybych mohla spolu s naší trojicí mnohem lépe prozkoumat tuto anomálii. Bohužel, konec byl na můj vkus nějak moc rychle useknutý, jako by sám autor nevěděl, kdy přesně říci dost. Te celé povídce ubírá krapet na kráse, ale jinak jí není co vytknout.

Rýnský cedník už je o něčem docela jiném, ačkoliv i zde nakonec narazíme na inteligentní mluvící zvířata, není tento příběh přímo o nich. Pro mne jako neználka Oggerdovského cyklu byla tato povídka velice milým nahlédnutím pod pokličku celého světa i politické machinace a upřímně mě velice nalákala na další díla z tohoto cyklu.

Kočičí dvířka jsou vše, jen ne odlehčené téma. Ačkoliv jsem se bála, že mě čeká hromada stránek výstřelů a umírání, byla tato obava planá. Nic z toho se nedělo a na celou problematiku dvou proplétajících se světů „civilizovaných“ a „divokých“ lidí dostáváme pohled velmi realistický a otevřený.

Musím uznat, že Oggerovský cyklus mne osobně chytl mnohem více než Krvavé pohraničí a pokud jste ho do této doby neznali, určitě neváhejte. Stejně tak si myslím, že tato kniha nezklame i skalní fanoušky pana spisovatele.

  • 75%
    Hodnocení - 75%
75%

Súhrn

Tři zajímavé příběhy z cyklu Oggerovský cyklus. Určitě neurazí ani skalní fanoušky, či naprosté neznalce děl pana Šlechty.

Sending
User Review
0 (0 votes)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Zadejte, prosím, znaky z obrázku do textového pole a pak odešlete komentář.
Prepíš text z obrázka

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.