My jsme Legie – Dennis E. Taylor

Bob Johansson právě prodal svou softwarovou firmu a těší se, jak si bude užívat života. Takže je trochu nespravedlivé, když ho při přecházení silnice srazí auto.

Bob nejvyšší možnou rychlostí zamíří pryč od Země, protože vesmír je pro něj nejbezpečnější místo. Nebo si to alespoň myslí. Ovšem vesmír je plný zlomyslných bytostí a vetřelci je dokážou rozzuřit, velmi rozzuřit.

Hodnocení na zadní straně knihy slibují velmi zajímavé a osobité čtení, které propojuje techniku, sci-fi a sociologii, neboť se zde jedná nejen o tématiku vesmírných letů, kolonizací neznámých galaxií a vize záchrany Země, která by třeba v budoucnu mohla zkolabovat, ale rovněž o úvahy psychologické a morální. Ve své podstatě tato hodnocení kniha splňuje, jako vždy to však má nějaká „ale“, na která se nyní podíváme.

Začátek příběhu nastiňuje již anotace a musím podotknout, že i ta známá část příběhu se čte příjemně. Autorův styl je zajímavý, čtivý. Už v tuto chvíli poznáte, zda jste jedním z těch geeků/nerdů, kteří se s hlavní postavou plně ztotožní, nebo jim v budoucnu bude hodně věcí unikat a budou muset buď použít Google, nebo si povzdechnou a s nepochopením budou číst dál.

Jakmile dojde na kapitoly, které už nejsou anotací odhalené tak jasně, začíná jít trochu do tuhého. Nejistotu rychle nahrazuje spokojenost, pobavení a zajímavé, až Orwellovské pojetí politiky na Zemi. Myšlenka je rozhodně zajímavá a celkem solidně uchycená. Celou tuto pasáž jsem četla se zvědavostí a nadšením.

Pak ale nastane moment, kdy kniha přejde do fáze vesmírného deníku. Hlavní postava se musí popasovat se základními potřebami pro přežití, určité osamostatnění, a pak už přijde putování hlubokým vesmírem. Hodně hlubokým vesmírem. Zpočátku je tato část ještě zajímavá a pořád při čtení máte zvláštní dojem, že podobný styl psaní jste ještě nečetli, ale začíná se blížit nepříjemné svrbění na zádech, že jen zajímavá čtivost tento příběh nezachrání. A to je bohužel nakonec pravda.

Pokud jste fanouškem knih o kolonizaci vesmíru, válečné literatury a třeba populárních sci-fi seriálů, možná vás potěší i vývoj děje, ale pro mne to začalo být vše příliš rozvětvené a většina dějových linek byla nepříliš zajímavá, nebo měla větší potenciál. Spoustu kapitol z vesmírného putování bych byla schopna shrnout do pár vět, což mi nepřijde úplně správné. Autor má takový technický styl psaní, proto i sociologická témata vyznívají čistě pragmaticky a bezcitně. Není tu takové napětí.

Z emocionálního hlediska se v ději objeví i okamžiky, kdy očekáváte, že vás příběh trochu vezme za srdce a zatřepe s vámi, vštípí do vás tíživost situace, ale to se nestane. Vše je předneseno určitou strojovou chladností, což má asi být správně, ale zároveň myslím, že vývoj děje by mohl nabízet více lidské emoce, kterou by šlo přenést i na čtenáře.

Sečteno podtrženo, velmi solidní začátek se zajímavým stylem, nadčasovou tématikou, která až nepříjemně působí jako skutečný obraz budoucnosti, a příslibem napětí a kreativity. Průběh však začíná trochu ztrácet na šťávě a postupně čteme jakýsi cestopisný deník inženýra zvyklého psát plytké akademické texty. Mohlo to dopadnout lépe, ale čekají nás ještě dva díly, které třeba překvapí. Tentokrát už nebudou začínat na tak dobré pozici, tak snad neusneme hned na startu.