Světlo pulsaru – Aleš Pitzmos

V roce 2217 skončily Koloniální války, největší a nejničivější konflikt, který kdy lidstvo poznalo. Obě znepřátelené strany, jak pozemské megakorporace, zastoupené Vesmírnou asociací, tak Extrasolární společenství, sdružující svobodně smýšlející lidské kolonie, utrpěly velké ztráty a uzavření mírové smlouvy bylo poslední možností, jak se vyhnout vzájemnému zničení. Ani o deset let později staré vášně nevychládají a dávné křivdy jsou stále živé…

Je rok 2227 a bývalý voják a záchranář Desmond Sommers cestuje na své nové pracovní místo převzít velení orbitální stanice Lighthouse. Stanice se nachází v planetárním systému pulsaru PSR 1257+12 a probíhá zde přísně tajný výzkum. Desmond, stále nevyrovnaný s dávnou smrtí své manželky Sáry, se rozhodl vyzvednout od svých rodičů svou osmiletou dceru Floru a spolu
s dlouholetým přítelem Bokem se vydávají na cestu. Doprovází je řada nehod
a pravděpodobných sabotáží, hlavně ale Desmonda sužují tajemné vize, které mu mimo opakovaného zobrazování smrti jeho ženy a rizik, jež jako velitel záchranného týmu zažíval, také ukazují i součásti jakéhosi spiknutí a existenci konsorcia OROS.

Takhle nějak by se dal shrnout příběh knihy Světlo pulsaru. Na první pohled nic moc, naštěstí ale skrývá nejedno překvapivé odhalení, zvraty, akci a napětí. Děj je vyprávěn hlavní postavou Desmondem, o historii jeho a světa se dozvídáme jak prostřednictvím vizí, tak díky rozhovorům a vzpomínek. Postavy jsou dobře propracované, možná proto, že jich je relativně malé množství, a čtenář nemá problém porozumět dilematu otce, který ztratil svou ženu, na několik let ponechal dceru u jejích prarodičů, snažil se zapomenout pomocí své práce a nyní si uvědomuje, že jej dcera skoro nezná s snaží se jí porozumět.

Když to vezmu kolem a kolem, neočekával jsem od knihy mnoho, ale byl jsem příjemně překvapen. Svižná science-fiction, přesněji space opera, kde nechybí ani vědecké vysvětlení používaných technologií, ani akce, napětí a příběhové zvraty.

  • 80%
    Atmosféra - 80%
  • 75%
    Děj - 75%
  • 80%
    Postavy - 80%
78.3%

Jan Drbušek

Čtu od mala, první knihu jsem přečetl ještě před školkou, byl jí Mikeš od J. Lady. Přečetl jsem většinu klasické literatury i dětských knih (Kája Mařík, Gabra a Málinka), přes většinu verneovek, mayovek až po J. Herriota, H. Sienkewicze, J. Clavella nebo E. M. Remarqua. Postupně mne zlákal žánr fantasy a zanedlouho poté science-fiction, ale také beletrii jsem nezanedbával. S. King, R. Feist, A. Sapkowski, F. Herbert, A. Clarke, K. Anderson, I. Asimov, a další. V současnosti je již několik let mým nejoblíbenějším spisovatelem Steven Erikson s jeho Malazskou knihou Padlých.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Zadejte, prosím, znaky z obrázku do textového pole a pak odešlete komentář.
Prepíš text z obrázka

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..