Naslouchač – Petra Stehlíková

Originální česká fantasy z fascinujícího temného světa. Po Velké válce je svět rozdělen na dvě části, jedna je obyvatelná a druhá je zamořená jedovatými plyny. Obyvatelnou polovinu chrání štít, který čerpá energii ze zvláštního nerostu zvaného sklenit. V blízkosti štítu žije národ sklenařů, kteří jako jediní dovedou sklenit těžit. Platí však za to vysokou daň. Nejenže energetické pole štítu odkazuje sklenaře k životu v téměř středověkých podmínkách. Těžba sklenitu způsobuje mnoho nemocí a znetvoření. Navíc byli sklenaři zotročeni lidmi z nížin. Třináctiletá Ilan se jako jedno z mála dětí narodila bez deformací. Aby nebyla odvedena od své rodiny, od dětství se vydává za chlapce a skrývá se v hábitu s maskou, který musí sklenaři nosit na znamení podřízenosti. Díky své schopnosti naslouchat sklenitu se začíná učit sklenařským brusičem. Její dar je tak výjimečný, že si ji vybere sám kapitán pětadvacítky, družiny bojovníků, jež má za úkol chránit sklenářská města před nebezpečnými tvory zrozenými z otráveného vzduchu za štítem, kterým sklenaři říkají Nasterea. Ilan ví, že musí za každou cenu uchránit své tajemství. Před pětadvaceti bojovníky, nepřáteli, kteří zotročili její lid. Přesto se nedokáže ubránit, postupně se s muži sbližuje a zjišťuje pravdu, která byla sklenařům po celá léta tajena.

Popohnána nadějí na další parádní knihu jsem neváhala a sáhla právě po Naslouchači. Zaujala mě jeho obálka a i anotace lahodila mému sluchu (v tom všem jsem tušila druhou Jiskru v popelu). Bez toho, abych se podívala na hodnocení lidu, jsem se začetla. Bohužel přišlo velké zklamání. Přes sto stránek retrospektivy (v 350 stránkové knize), jen abychom se dostali k výchozímu bodu. Dobře, potřeba to bylo, jinak bychom byli hozeni do neznámého světa, ale přeci jenom si myslím, že to šlo udělat šikovněji. Skousla jsem zuby a šlo se dál, bohužel opravdu bavit mě kniha začala asi 80 stran před koncem, což je škoda. Přesto je na internetu mnoho pochvalných reakcí, tak se pojďme na knihu podívat zblízka.

Celý příběh je vyprávěn v ich formě (body nahoru!), bohužel vypravěčem je třináctiletá dívka. Nechci tím říct, že dítě nemůže být hlavní postava (všichni jsme přeci milovali svého jedenáctiletého Harryho), ale Ilan byla prostě nepřesvědčivá. V retrospektivě se dovídáme „zkráceně“ její dosavadní příběh, už tam vám přijde, že je na malé dítě tak nějak „umělá“.

To, že je Ilan přemoudřelá, to bych dokázala přestát, některé děti jsou opravdu trochu „vyspělejší“, ale vadila mi schizofrenie postavy. V jedné chvíli se plazila jako otrok tak, že se bála sednout, v druhé chvíli po vysoce postavené postavě štěkala jako po sobě rovném.

Nedalo se to svést ani na její povahu, protože ta byla vykreslena zcela odlišně. Bohužel díky tomuto jsem se s knihou dlouhou dobu nemohla sžít a myslím, že se mi to pořádně nepovedlo až do konce.

Ostatní postavy byly řekněme lepší. Chování pánů z pětadvacítky bylo pochopitelné od samotného začátku a velký „objev“ na konci mě nijak nepřekvapil. Ačkoliv musím uznat, že co se týče děje, je poslední kapitola psaná nejlépe, ale k tomu se ještě dostanu. Kapitán mi byl sympatický už od začátku a ke konci se to stupňovalo, myslím, že spisovatelce by mnohem více sedlo, kdyby knihu psala v třetí osobě, abychom se mohli více věnovat i ostatním postavám, ale možná je to jen můj chtíč vědět o pětadvacítce něco více.

Děj se na můj vkus hrozně táhl. Ne, že by v něm bylo málo akce, právě naopak, postava létala z nebezpečí do nebezpečí, z akce do akce, až to jednoho unudilo. Po pár prvních „teď umře“ vám dochází, že se vlastně nic neděje a vy knihou jen proplouváte. Jako horská dráha, všichni ječí, ale vy víte, že se jim nic nestane a na konci se jen zasmějí a chtějí znovu.

Celý příběh je vystavěn poněkud zvláštně. Většinu času zaberou dialogy (nebo spíše monology prokládané otázkami), které vám ale něco popisují. Je to vlastně takový obratně schovaný popis děje v dialozích. Nevíte tedy nic o charakterech postav, protože většina jen popisuje něco jiného, v mnoha případech i zapomenete, že to vlastně někdo vypráví.

A to už nemluvím o situacích, kdy se věc vymyká realitě (vykloubené rameno samo uzdravené bez nejmenší zmínky a jiné…). V tomto směru byla kniha také trochu zklamáním.

Co mě bez příkras nadchlo, byl nápad! Bohužel mě trochu zmátlo označení fantasy, asi jsem již tak zblblá, že za fantasy si představuji hlavně high fantasy, tohle bylo trochu sci-fi a postapo. Možná na tom většině nezáleží, ale pro mě to byla trochu rána, a nemohla jsem se s tím srovnat. Myšlenka knihy je odvážná, ale možná bych ji příště nějak zdůraznila, aby se nestalo, že se člověk zklame.

Abych nebyla stále jen krutá (peskovat umí každý :D), musím nakonec říct, že kniha mi ještě dvě noci nedala spát (hlavně protože jsem vůbec netušila co o ní napsat), nechá ve vás rozporuplné pocity a jediné co víte je, že chcete vědět, co bude dál, jak to skončí (a taky se těšíte na urostlé chlapy z pětadvacítky!). Takže pokud máte rádi napětí a rádi se trýzníte čekáním na další díl, je to ideální kniha pro vás. Navíc je fajn osvěžení přečíst si něco vystavěného na našich reáliích a světě kolem nás (i kdyby o 100 let později).