Rozhovor : Jim Kay

Jim Kay, ilustrátor knihy Harry Potter, vysvětluje, jak vytvořil dechberoucí vyobrazení knihy Harry Potter a Kámen mudrců

Stejně jako v Anglii, i u nás vyšel 12. 10. 2015 dlouho očekávaný, ilustrovaný první díl Harryho Pottera. Pokud kniha ještě neleží ve vaší knihovničce, přináším vám alespoň rozhovor s největší hvězdou této knihy, a to s jejím ilustrátorem Jimem Kayem.

Jak jste přišel k tak úžasnému projektu?

Zavolal mi můj agent a říká: „Sedíš? Harry Potter. Sedm knih. Co ty na to?“ Zpočátku jsem si nebyl jist, protože jsem velký fanoušek filmů. Pak jsem si ale řekl: „Proboha, však dokážu vytvořit cokoliv: kostýmy, architekturu, lidi i stvoření.“ Tohle je vysněná zakázka.

Byl jste nervózní?

Nespal jsem měsíce. Byl jsem vyděšený. Dokonce jsem se i třásl, když jsem kreslil. Normálně při vydávání knihy pracujete na knize, kterou nikdo předtím nečetl, pokud nejde o klasiku, jako je Alenka v říši divů nebo Petr Pan. Ale Harryho Pottera četl každý a všichni na to mají samozřejmě názor. Ale člověk nejde do ringu bez očekávání pár ran, takže se na ně musí připravit.
Uvidíme, co se stane, když kniha vyjde. Nepřemýšlím stylem “jak potěšit všechny,“ myslím pouze na to, jak “potěšit autora“. To je vše, co můžete udělat: potěšit autora a potěšit sebe. Když se to pak zalíbí i dalším lidem, je to bonus.

Jaký byl váš první krok poté, co jste řekl ano?

Bloomsbury (vydavatel) bylo velmi otevřeno novým možnostem, tak jsem začal kreslit a kreslit. Nebyly k tomu žádné požadavky, žádné „Musíš tam mít tuhle scénu!“. Závidím ilustrátorům s krásným konzistentním stylem, ale já měním styly, jako měním ponožky.
Proto se tam najde olejomalba, akrylové barvy, akvarely, digitální malba. Do knihy se dostaly i věci, které nebyly nutně potřeba: bližší pohled na architekturu, hmyz, listy. Je tam třeba i ilustrace kočky v noci ve vstupní bráně do Bradavic – což byl koncept kresby, který tam skončil.

V knize je opravdu hromada kreseb a ke všemu s úžasným propracováním.

Sám bych si pak všiml prázdných míst a pomyslel si, „Hm, sem jsem mohl vložit ilustraci.“. Na začátku jsme si říkali: „Dáme tomu především atmosféru s náznaky detailu tu a tam.“ A najednou jsem seděl a kreslil každý obchod v Příčné ulici. V knihách je v ní mnoho neznámých míst mezi stěžejními obchody, tak mě napadlo: „Nevadilo by, kdybych je vyplnil?“ Je pěkné, že mi autorka umožnila pohrát si s tím a složit tak kousky mozaiky dohromady.

Povězte mi o průběhu vašeho kreslení.

Vždycky se snažím najít styl. Nemyslím si, že mám styl, a nutně ho potřebuji. Závidím ilustrátorům, kteří nemění ponožky jako já. Já prostě u ničeho nevydržím dlouho, tak musím zkoušek kdeco, jak jsem již zmínil.
Dále pracuji s modely, dělám to odjakživa. Už od dětství. Stavěl jsem věci z Lega a poté jsem je kreslil. Pomáhá mi to představit si kreslený objekt v třírozměrném prostoru, což je při kreslení vždy obtížné. Na kresbu na vazbu jsem si vyrobil vlak z lepenky a molitanu. Je to celkem rychlé, strávíte tím sotva pár minut.

Pár minut?

Mám plastový a papírový model Bradavic, jehož výroba mi zabrala několik hodin. Ale nemohu nad tím strávit moc času, protože mám na práci hodně kreslení. Každá ilustrace mi zabere pět až šest pokusů, takže když je v knize stovka ilustrací, pracujete náhle na 500 až 600 obrázcích. Modely jsou prostě skvělé, protože si je můžete zároveň osvítit a já si rád hraji se světlem. Mívám tendence přemýšlet o ilustraci jako o malé filmové scéně: umístím postavy a pak změním světlo a polohu kamery.

Nemohu uvěřit, že jako dítě jste vyráběl modely a kreslil podle nich.

Opravdu. Ale pak přišla práce v muzeích a knihovnách a následujících deset, jedenáct let jsem nekreslil. Myslím, že jsem znovu začal, když jsem naříkal nad umělcem, který měl výstavu a moje kamarádka mi řekla: „Víš, ty nemáš právo si na to stěžovat, ten umělec to alespoň dělá, je to hodně těžké, ale snaží se. Je těžké být vydávaný, získávat peníze a pořádat výstavy.“ A měla pravdu. Tehdy jsem začal po večerech kreslit a nepřestal jsem.

Udělal jsem vlastní výstavu, díky níž jsem dostal nějaké vydavatelské zakázky. Dostal jsem za úkol ilustrovat knihu Patricka Nesse, Volání Netvora, a další menší práce: koncepční kresby pro televizi a podobně. Nebyla to žádná hitparáda, dokud nepřišel Harry Potter, z čehož jsem byl mírně nervózní, protože jsem nikdy předtím nekreslil děti.

Je těžké kreslit děti?

Je skutečně velice těžké je nakreslit, jelikož se složitě zachycuje jejich věk. Stačí dvě čáry na špatném místě a děti jsou o pět let starší. Kdyby to byla jednodílná kniha, tak by to nebyl takový problém, ale jelikož je to sága, řekl jsem si, že bude nejlepší najít skutečné děti a sledovat jejich fyzické změny po sedm let. Jedná se o způsob, jak se vyhnout technickým problémům s kresbou dítěte, které stárne v průběhu sedmi knih.

Čtenáři jsou plně oddaní knize, ale už mají i určité představy díky filmům. Jak jste si poradil s těmito představami?

Text je absolutní král. Je to ta nejdůležitější věc a musíte si to, jako ilustrátor, neustále připomínat, protože můžete velice snadno odcestovat mimo „scénář“, jak jednou začnete črtat a kreslit. Musíte neustále hlídat, co vytvořil autor. Překvapivé je, že Jo popisuje fyzický vzhled postav velmi spoře, což je dobře. Umožňuje to čtenáři vytvořit si vlastní představu.
Tak projdu všech sedm knih, každý popis každé postavy. Stejně jako ostatní záležitosti: architektura, vesnice. Mám takovou jakousi „bibli“ popisující charaktery a neustále se na ní odvolávám. Musíte je do knihy obsadit tak, jako se obsazují postavy do filmu.

To vlastně dává smysl. Ty postavy působí tak živě a konzistentně.

V první knize je spousta portrétů, protože tím chci říct: „To jsou moje postavy, tak je vidím já.“ Když se chcete vzdálit od velmi velmi úspěšné filmové ságy a zkusit to po svém, musíte říct: „Tohle je svět, který tvořím já!“ Takže se v prvním a druhém díle najde hodně statických portrétů, jen pro seznámení čtenáře s postavami.

Kdo byl vaší inspirací na ztvárnění Harryho?

Díval jsem se na všechny ty fotografie evakuovaných dětí ze čtyřicátých let – v Anglii známých jako „blitz kids“ – které byly odváděny z domovů kvůli bombardování. Měli husté, rozcuchané vlasy, kulaté brýle, vypadali podvyživeně a byli z drsné čtvrti East End v Londýně. Chtěl jsem opravdovou postavu, která prochází neštěstím. Ale také trochu křehkou, protože je hubený a je menší, než je obvyklé.
Jednou jsem byl v Londýnském metru a všiml jsem si chlapce visícího na zábradlí. Jeho máma byla s ním a já jen řekl: „Může to znít opravdu divně, ale myslím, že váš syn má skvělý vzhled. Ilustruji dětské knížky a hledám mladého chlapce, od jehož vzhledu bych se odrazil. Naštěstí byla jeho maminka v těchto věcech velmi otevřená, protože její syn Clay vystupoval v divadle. Je velice zvyklý na hraní, vystupování a podobně, což bylo skvělé.

Četl jsem, že vaše neteř vás inspirovala coby Hermiona.

Ano – je chytrá, ale taky dost panovačná. Je úžasná. Je více dospělá, než já sám. Vždycky něco kazím a ona mě opravuje. Myslím, že je jako Hermiona perfektní, je velmi citlivá a rozpačitá v mé přítomnosti. Dokonce i když jdeme po ulici, tak si myslím, že ji uvádím do rozpaků.

Kdo vás inspiroval při tvorbě Rona?

Jeho maminka byla knihovnice ve škole, kde jsem dělal rozhovor, takže jsem potkal jeho mámu a spatřil jsem přicházet i jejího syna. A v tu chvíli jsem okamžitě věděl. Má skvělou povahu a navíc je to velmi pěkný kluk. Není zrzek, ale to není to, po čem tak jdu. Jde o to, jak chodí, jak mluví a tak podobně. Ke všemu má velmi dobrý smysl pro humor.

Povězte nám o Brumbálově portrétu.

Na dvoře Jindřicha VIII. působil malíř jménem Holbein a kreslil nádherné olejomalby zámožných členů královského dvora. Co se mi na těch portrétech libí je, že zachycují objekty, které reprezentují povahu dané osoby.
Na Brumbálově portrétu je suchá květina představující upřímnost, ale na upřímnosti je ukrytá i malá kudlanka nábožná. Ukazuje to jeho upřímnost, v které je ale háček. Je tu také lahvička dračí krve, protože v mládí knihu o dračí krvi napsal. Nesmí chybět ani pletení, neboť pletení miluje.

Je založený na ilustrátorovi, který je mým absolutním idolem. Je pro mě inspirací už roky, proto je pro mne velká věc, že zapůjčil svůj obličej Brumbálovi.

Kde jste přišel k nápadu s tak hluboce atmosférickou ilustrací kruhů na Famfrpál?

Tenhle obrázek jsem ani nezamýšlel dávat do knihy! Zkoušel jsem toho času techniku akvarely a nakreslil jsem přípravný skeč, který měl být finální ilustrací, ale Bloomsbury se líbila ta uvolněnost. Když jsem žil v Edinburghu, tvořila tam hejna špačků tyto krásné vířivé tvary, tak jsem si řekl, že by bylo pěkné mít špačky na Famfrpálové obruči.
Snažím se dělat co, co lidé nečekají, proto jsem tam vložil i obrázky trollů a dračích vajec, dokonce Hermionu se sklenicí s modrým plamínkem. Bylo to vlastně jen tak mimochodem, myslím, že Jo řekla něco jako: „Hermiona s sebou měla plamen, který stvořila ve sklenici na marmeládu.“ A já si pomyslel: „Chtěl bych ukázat, jak to udělala.“ Snažím se dělat věci, které jsou téměř paralelní ke knize, ne vždycky doslova reprezentuji každý řádek nebo větu, která je v knize. Podle mě nemá smysl najímat si ilustrátora, pokud ho nenecháte myšlenku rozvinout.

Setkal jste se někdy s Jo Rowlingovou?

Ne! Poslala mi velmi krásný dopis, rád bych se s ní sešel, ale řekl jsem si, že počkám, jak to dopadne s první knihou. Nechci být ten, co zabije nejúspěšnější ságu pro děti.

To nejspíše moc nehrozí.

No, to je dobře. Je děsivé cítit takovou zodpovědnost. Chci to vystihnout nejlépe, jak umím.

Máte dalších šest knih před sebou. Na co se nejvíce těšíte?

Opravu se třesu z věcí jako Azkaban nebo Chroptící chýše. Je to hrozné pokušení spěchat dopředu a vymýšlet ilustrace pro Relikvie smrti. K těm ale zbývá ještě pár let, budu to muset vydržet a jít chronologicky.