Rozhovor : Sarah J. Maas o nové sérii a psaní fanfikcí
Jak dokážete skloubit psaní Skleněného trůnu, Dvoru trnů a růží a teď nově i volně přístupného příběhu, který nese název The Starkillers Cycle? Vybíráte si konkrétní dny/týdny, které věnujete určité sérii nebo píšete každou zvlášť bez pauz?
Momentálně mám období, kdy je pro mě slovo deadline peklo a jsem prostě ten typ spisovatele, který chce pracovat naráz na všem. Nemohu si psaní rozdělit tak, že bych na něčem pracovala ráno a na něčem odpoledne. Postavy Feyre a Celaeny a jejich světy jsou tak rozdílné, že potřebuji být emočně naladěná na vše okolo nich. A občas je opravdu těžké přepnout z jednoho do druhého.
The Starkillers Cycle je a vždycky bude projekt, ve kterém se můžu vyřádit a je to něco, co se schovává v jiné kapse mého mozku. Není na mě takový tlak z okolí a snad to bude skvělé. The Starkillers Cycle vznikl pro zábavu v naprosto jiné části mé představivosti. Někdy, když pracuji na Skleněném trůnu nebo Dvoru trnů a růží a všechno potřebné je už napsané, mám občas potřebu něco ještě psát a v tu chvíli se vracím ke The Starkillers Cycle. Dvůr trnů a růží a Skleněný trůn jsou více fantasy a The Starkillers Cycle je více jako sci-fi space opera, takže se jedná o dva naprosto jiné literární žánry. Mozky spisovatelů jsou občas hodně rozmanité.
Pro každodenní činnost je toho ale opravdu hodně. Nedávno jsem dokončila poslední úpravy na Queen of shadows (kniha v originále vyšla v minulém roce, v českém překladu vyjde v listopadu jako Královna stínů). Kromě psaní knih mě ale čeká spousta jiných věcí jako je turné a další skvělé věci. Proto jsem se musela naučit, jak všechny tyhle věci skloubit se svým životem normálního člověka. A musím taky věnovat nějaký čas svému manželovi. Stále se tedy učím jak to všechno vyvážit. Momentálně ale jedu jeden den za druhým a většinou si jen řeknu: “Co budu dneska dělat?” Je to ale zábava a jsem ráda, že můžu dělat to, co mě baví, takže si nemůžu na nic stěžovat. Před pěti, deseti lety bych nevěřila, že je něco takového možné.
Postava Celaeny si prožila obrovský skok kupředu – její charakter v prvním díle Skleněného trůnu je naprosto jiný, než ho vidíme teď. Je více složitější. Existuje v beletrii postava, která vás natolik inspirovala, že se to odrazilo v postavě Celaeny?
No jasně. A je jich spousta. Kromě knih je to určitě Buffy, přemožitelka upírů. Její skok z ustrašené roztleskávačky, které se začaly dít všechny ty strašidelné věci, je ten moment, který se mnou vždycky zamává.
Další postavou je třeba Scarlet O’Hara z Jihu proti severu. Miluju jak knihy, tak i filmy. Ona je tak zajímavá – sobecká holčička, která se stane více potměšilou, chytrou ženou a která je občas schopná udělat i něco hrozného. Ale dělá to nejen pro sebe a své vlastní přežití, ale i pro ty, které miluje. Scarlet byla pro mě první hrdinkou, která nespadala do typické představy ženské hrdinky a ne vždy dělala jen dobré věci. Tohle mým vědomím dosti otřáslo a uvnitř mě to rezonovalo, protože ne vždycky se chováme správně, každý občas něco zpacká a proto bylo úžasné vidět a číst o postavě, která nebyla dokonalá a byl to někdo, ke komu bych se mohla přirovnat a vzhlížet.
Další postavou je třeba je Sailor Moon (postava ze stejnojmenného anime). Její charakter je dosti podobný všem dívkám, které jsou obdařené magií, musí proto nést velkou zodpovědnost a tady dochází ke střetu toho, co je nutné dělat a co člověk nechce dělat, kým chce být a co to vlastně znamená. A občas se to točí okolo pěkně žhavého chlapa.
Do Celaeniny minulosti před Skleněným trůnem jsme mohli nahlédnout díky povídkám z knihy The Assassin’s Blade (v češtině vyjde v první půlce roku 2017, ve slovenském překladu už vyšla část povídek samostatně). Znáte její minulost dopodrobna nebo také jen prostřednictvím povídek?
Vím toho docela dost. Věděla jsem, že zemře Sam a že byl zrazen Arobynem. Spousta věcí, které se v The Assassin’s Blade stala, jsem vymyslela už během psaní prvního náčrtu setkání Celaeny a pána pirátů. Nikdy jsem ale nezacházela do detailů. Věděla jsem, že ho porazí a on ji bude za to navždy nenávidět a ona miluje ten pocit, že mu zničila život. Když jsem si pak sedla a rozhodla se napsat tento příběh, potřebovala jsem vědět, co se stalo s ní a Rolfem. A to mě dovedlo k povídce Assassin and the Desert. Byla to dobrá kombinace různých příběhů, které jsem měla schované někde v hlavě po celé ty roky a pak, když nastal čas na sepsání novel, vyšly ven a to jak příběhy, tak i další a další postavy. Takže to bylo plánované půl na půl.
Bylo pro vás lehčí vypustit do světa Dvůr trnů a růží, když už jste měla zástup fanoušků díky Skleněnému trůnu?
Ano i ne. Bylo to jednodušší v tom smyslu, že jsem nebyla tak vyděšená z toho, co se děje. Když vyšel Skleněný trůn a začali se pořádat akce okolo toho, nevěděla jsem, co mám dělat a co mám očekávat. Nikdy předtím jsem totiž nebyla na žádné knižní akci! Tohle všechno mě děsilo a postupem času jsem si zvykla a tak jsem věděla, jak to bude s Dvorem. Mohli by jste mě hodit do jakkoliv velkého davu a já bych prošla. A to jsou slova od někoho, kdo nesnášel veřejné projevy ve škole. Nenáviděla jsem to, ale časem jsem si uvědomila, že když mluvím o knihách a věcech, které mám ráda stejně jako fanoušci, tak mě to vlastně vůbec nemusí nahánět strach.
Pak jsou tu ale věci z druhé strany. Dvůr trnů a růží byla úplně nová série a když jsme ji vypustili, nevěděla jsem, zda fanoušci Skleněného trůnu budou stát o něco jiného než příběh Celaeny. Zda si chtějí přečíst i jinou mou tvorbu. To byla jedna z hlavních věcí, která mě nenechala spát a nakonec to bylo úžasné. Kniha debutovala v New Yorku a spadl mi obrovský kámen ze srdce. Viděla jsem, že jsem to udělala dobře. Moji čtenáři jsou tak neuvěřitelně podporující a nadšení a já jsem neskutečně vděčná za tuto podporu, která mi pomohla v časech, kdy jsem se bála a moje mysl chtěla vybuchnout. Pro každou knihu, která se dočká vydání, je důležité, jak je přijata právě čtenáři a co si o ni myslí. A já si opravdu moc přála, aby čtenáři milovali Feyre a její svět stejně, jako milují Skleněný trůn.
Pro Dvůr trnů a růží – Dělala jste nějaký výzkum ohledně původu víl nebo si načetla i jiné příběhy a vílí legendy?
To bylo různé. Jako dítě jsem byla posedlá vílami, takže jsem toho o jejich mytologii věděla hodně a díky tomu jsem věděla, že když jednou budu o nich psát, nebudou to typické evropské víly. Nejčastěji se totiž používá hinduistická mytologie. Proč nenapsat něco o monstrech a vílách i z jiných kultur? Proč nevyužít legendy a inspirace z celého světa? Je to zábavné, mít to všechno v jednom. Čerpala jsem z vílí mytologie a dala jsem tomu vlastní obraz. Dokonce bych řekla, že Dvůr trnů a růží je více jako původní fantasy novely s inspirací u Krásky a zvířete a Na východu od slunce, na západu od měsíce smíchané s mou vlastní mytologií.
Často jsem se ztratila na Wikipedii, a to vás často naštve, protože je to žrout času. Po čtyřech hodinách třeba čtete o něčem, aniž by jste si pamatovali, jak jste k tomu dostali. Miluju takové dny! Je to úžasné dozvědět se náhodné věci, které jsou navíc zajímavé.
A poslední otázka – Jaký je váš názor na vytváření fanartů nebo psaní fanfikcí na základě vašich novel?
Panebože. Já začínala na psaní fanfikcí a díky tomu jsem se naučila psát. Psala jsem fanfikci na Sailor Moon a Harryho Pottera, takže jsem velkým příznivcem těchto “příběhů.” Hlavně mladí autoři mají mou velkou podporu, protože se díky tomu dozvědí, co je skvělé na psaní. Je to ale trochu zvláštní, když lidé píší fanfikci na mé příběhy. Fanarty jsou fajn a kdykoliv na ně narazím, tak mě to často i inspiruje. Některé si dokonce ukládám do svého počítače a když mám těžký den, tak si je prohlížím. Lidé jsou úžasná stvoření a moji fanoušci jsou až neskuteční. Ten pocit, když víte, že tam venku čeká spousta lidí na to, co napíšete, je povznášející a je to důkaz toho, že ta těžká práce za to stojí.
