Stín krkavce 2 : Pán věže – Anthony Ryan

Tváří v tvář hrozbě musí i ta nejzdráhavější ruka nakonec pozvednout meč.
Vélin Al Sorna je unavený z války. Ve službách Království a Víry bojoval v bezpočtu bitev. Odměnou mu byla ztráta lásky, smrt přátel a zrada krále. Po pěti letech v alpírském žaláři touží jen po návratu domů, odhodlaný, že už nikdy nebude zabíjet.
Reva plánuje, že Vélinovi na uvítanou vrazí kudlu do zad. Zničil její rodinu i její život. Nic ji neodradí od krvavé pomsty — dokonce ani hrozba vpádu největšího nepřítele, jakému kdy Království čelilo.
Ale jakmile vzplanou válečné ohně, z protivníků se stávají spojenci a pravda se mění v lež. Pokud chce Reva zachránit Království, musí přijmout budoucnost, jakou si nepředstavovala — a Vélin se musí ponořit zpět do minulosti, kterou by nejradši pohřbil.

Když jsem před deseti měsíci recenzoval novinku na fantasy scéně, Píseň krve od Anthonyho Ryana, nemohl jsem se dočkat, až se mi do rukou dostane další díl. And here we are. Takže tady to máme.

Pán věže navazuje na konec Písně krve, kdy Vélin Al Sorna zvítězil v souboji s meldenejským šampiónem a rozhodl se po pěti letech v alpírském zajetí vrátit zpět do Sjednoceného království, v touze po klidném životě bez válek a zabíjení. Zprvu probíhá návrat podle plánu, v utajení a v nehlášení se k Šestému řádu ani Víře, ale brzy je konfrontován s minulostí a svým postavením v ohroženém království.

Zde jaksi podobnost s první knihou končí, neboť se již nejedná o příběh s jedinou hlavní postavou a vyprávěním ve formě flashbacků, ale přibyly postavy další. Setkáváme se s princeznou Lyrnou, která se snaží udržet si své postavení a zároveň i bezpečnost království, a s bratrem Frentisem, kterého Vélin považuje za padlého v prohrané válce. Lyrnina linka je zpočátku poněkud pomalá, ale brzy nabude kvalit dalších tří dějových linií. Dozvídáme se, jak Frentis strávil uplynulých pět let a již není tím nejveselejším členem naší skupinky z Šestého řádu, ale melancholickým mladým mužem s odporem k zabíjení. Poslední, ale určitě ne nejméně významnou hlavní postavou, je Reva, mladá a fanatická dívka vycvičena k zabíjení, která věří, že je jejím posláním zbavit svět Vélina, jakožto bájného Temného rytíře. A setkáme se i s alpírským vyslancem a historikem, lordem Vernierem, který v Písni krve zapisoval Vélinův příběh a několika dalšími starými známými.

I když se styl vyprávění poněkud změnil, rozhodně to není na škodu. Díky implementaci vícera hlavních postav mohl autor s příběhem pokročit více, než s jednou postavou. Navíc jsou všechny postavy napsány stejně skvěle. Je zde opět spousta epických akčních scén, i když znatelně méně, než v předchozím díle. V jedné zahraniční recenzi jsem objevil pojem “obléhací porno”, a tento pojem do některé zdejší scény trefně popisuje. Anthony Ryan prostě umí obléhání. Škoda jen, že zde není tolik Vélina, jak bych chtěl. Ideálně by mohla být celá série jen o něm a o jeho vyprávění, ale to asi jen má osobní preference a nedělá tuto knihu o nic horší. Poněkud mne pozlobilo cliffhangerové zakončení, ale dá se prominout. Knihu je pro fanoušky Písně krve povinností a ostatní fantasy milovníci si musí oba díly co nejdříve sehnat a přečíst.