Svět podle prota – Gene Brewer

Manhattanský psychiatrický ústav přijme pacienta s vcelku banální diagnózou – tvrdí o sobě, že je mimozemšťan jménem prot (ano, to malé písmeno je schválně, prot totiž díky zvyku ze svého domova velká písmena u jmen neužívá), návštěvník z planety K-PAX, vzdálené od Země pár tisíc světelných let. Jeho několikatýdenní pobyt v místní ozdravovně lidských hlav a duší však od základu změní život většiny tamních obyvatel i zaměstnanců – včetně vyšetřujícího lékaře, který se rozhodne celý případ podrobně zaznamenat. Prot se totiž nechová ani jako šílenec (ač trpí bludy), ani jako učený idiot (jeho znalosti vesmíru daleko přesahují vědomosti všech pozemských astronomů) a ani vyšinutě: podoben spíše šašku, jemuž je vše dovoleno, pronáší někdy s laskavým humorem, jindy s nemilosrdnou ironií své postřehy a názory o naší planetě a bytostech na ní žijících – zejména pak o těch, kteří sami sebe nazývají pány tvorstva. V kontrastu s tímto světem pak nadšeně popisuje harmonický život na K-PAXu, bez válek a náboženství, bez vražd páchaných na komkoli, bez pracovních povinností, ale i bez emocí.

***

Knih z prostředí psychiatrické léčebny jsem mnoho nepřečetla, krom toho mi toto prostředí nikdy nepřipadalo příliš zajímavé. Nicméně musím přiznat, že okouzlující styl, kterým autor postupně popisoval celý ústav, mne pozvolna přesvědčil o opaku. Přestože prostředí samotné nehraje v této knize nějak závratně důležitou roli, autor dokázal i s větami sloužícími k charakteristice probudit zájem publika. Při procházení poznámek doktora Brewera se člověk v žádném případě necítí, jako někdo listující lékařským záznamem, nýbrž spíše jako svědek soukromé zpovědi.

Už od prvních stránek je čtenář nucen dumat nad tím, je li prot opravdu příslušníkem mimozemské rasy. Pravdou ovšem zůstává, že podle těch zmíněných „prvních stránek“ se to poznává dosti obtížně. A popravdě, i v polovině knihy je utváření názoru na věc celkem „oříšek“. Já sama jsem své stanovisko přehodnotila v průběhu děje hned několikrát.

V knize „Svět podle prota“ se nic neděje ukvapeně a přehnaně rychle, každá její součást má své volné tempo a odmítá se jej vzdát. Díky tomu má čtenář k dispozici dostatečné množství času určeného k úvahám a některé z hlubších myšlenek se na něho chtě nechtě přenesou.

Na celé knize mi ovšem vadí jedna drobnost. Z celkového vyznění jsem postupem času získávala subjektivní pocit, že ani sám autor úplně nevěří tomu, co napsal. A pokud není o tomhle faktu přesvědčen ani spisovatel osobně, jak k tomu chce přimět své čtenáře? Přestože jsou vesmírné vlivy občas lehce absurdní, zasloužily by si větší dávku vážnosti, než jaké se jim dostalo. Více někdy není méně, ale skutečným „více“, tento případ nevyjímaje.