Světlo pulsaru – Aleš Pitzmos

V roce 2217 skončily Koloniální války, největší a nejničivější konflikt, který kdy lidstvo poznalo. Obě znepřátelené strany, jak pozemské megakorporace, zastoupené Vesmírnou asociací, tak Extrasolární společenství, sdružující svobodně smýšlející lidské kolonie, utrpěly velké ztráty a uzavření mírové smlouvy bylo poslední možností, jak se vyhnout vzájemnému zničení. Ani o deset let později staré vášně nevychládají a dávné křivdy jsou stále živé…

Je rok 2227 a bývalý voják a záchranář Desmond Sommers cestuje na své nové pracovní místo převzít velení orbitální stanice Lighthouse. Stanice se nachází v planetárním systému pulsaru PSR 1257+12 a probíhá zde přísně tajný výzkum. Desmond, stále nevyrovnaný s dávnou smrtí své manželky Sáry, se rozhodl vyzvednout od svých rodičů svou osmiletou dceru Floru a spolu
s dlouholetým přítelem Bokem se vydávají na cestu. Doprovází je řada nehod
a pravděpodobných sabotáží, hlavně ale Desmonda sužují tajemné vize, které mu mimo opakovaného zobrazování smrti jeho ženy a rizik, jež jako velitel záchranného týmu zažíval, také ukazují i součásti jakéhosi spiknutí a existenci konsorcia OROS.

Takhle nějak by se dal shrnout příběh knihy Světlo pulsaru. Na první pohled nic moc, naštěstí ale skrývá nejedno překvapivé odhalení, zvraty, akci a napětí. Děj je vyprávěn hlavní postavou Desmondem, o historii jeho a světa se dozvídáme jak prostřednictvím vizí, tak díky rozhovorům a vzpomínek. Postavy jsou dobře propracované, možná proto, že jich je relativně malé množství, a čtenář nemá problém porozumět dilematu otce, který ztratil svou ženu, na několik let ponechal dceru u jejích prarodičů, snažil se zapomenout pomocí své práce a nyní si uvědomuje, že jej dcera skoro nezná s snaží se jí porozumět.

Když to vezmu kolem a kolem, neočekával jsem od knihy mnoho, ale byl jsem příjemně překvapen. Svižná science-fiction, přesněji space opera, kde nechybí ani vědecké vysvětlení používaných technologií, ani akce, napětí a příběhové zvraty.