Hon : Kořist – Andrew Fukuda

Jak zůstat naživu ve světě, kde jsou lidé považováni za pochoutku a všichni touží po jejich krvi? Gen a jeho lidští přátelé prchají nocí. Gena však nepronásledují jen krvežízniví lovci, ale i vzpomínky na dívku Záři, která zůstala v Ústavu pro studium glupanů. Klidným ho nenechávají ani probouzející se city k lidské dívce Sisy. Na svém útěku se dostanou až do lidské komunity žijící na tajném místě vysoko v horách. Když si začnou myslet, že jsou konečně v bezpečí, události naberou nečekaný směr. Gen poznává, že nový svět, který objevili, je možná stejně zlý jako svět, který opustili. Nepřátelé se najednou valí ze všech stran. Genovi a Sisy začíná být jasné, že nemají nic než jeden druhého. Pokud se nestanou kořistí… 

***

Hlavní hrdina Gen měl celou první knihu téměř sám pro sebe, ovšem možnost zjistit něco víc o Sisy, Epapovi, Jacobovi, Davidovi a Benovi máme až nyní. Nárůst počtu hrdinů knize rozhodně neuškodil, naopak je škoda, že poslední tři jmenovaní dostali mnohem menší prostor. Zároveň oceňuji, že autor nechal samotné vyprávění příběhu jen na Genovi a zbylým postavám ponechal roli figurek. Střídání jednotlivých pohledů by v tomto případě knize spíše jen uškodilo.

Genovy vzpomínky na minulost rozrývají nejednu představu o tomto dystopickém světě, kterou jsem si vytvořila při čtení minulého dílu, především v okamžicích zabývajících se původem „soumračníků“. Přes to všechno mi ovšem prostředí Kořisti připadá celistvější a méně zmatené. Přísná logika vytlačila chaos a věřte mi, že ho vůbec nepostrádám. Právě naopak, uspořádanost je jednou z vlastností, díky kterým jsem se dopracovala k názoru, že Kořist je o mnoho lepší, než předchozí Hon.

Prudce variabilní krajina a namáhavá cesta společně vytvořily ideální prostředí, ve kterém mohla vyniknout skutečná povaha hrdinů. Příroda navíc tvoří zajímavý protiklad k městu, ve kterém jsme se pohybovali předtím.

Jen mě mrzí, že zrovna tak jako v onom zmíněném předchozím díle vytáhl Fukuda svá největší esa v rukávu až formou posledních vět. Působí to jako laciná snaha navnadit čtenáře na pokračování, což vzhledem ke svým zbylým kvalitám Fukuda vlastně ani nepotřebuje.

Většina dystopií využívá zavedený vzorec, tedy postupné pasivní gradování a na závěr několik akčních stránek s vypjatým koncem…  Kořist ovšem žádnou předlohu nepotřebuje. Místo několika závěrečných působivých stran se děj rozjede naplno už zhruba v polovině. Poslední třetina odsýpá velmi rychle. Je plná zvratů, ale zároveň plynulá. Odpovídá na otázky, které mi vrtaly hlavou po dočtení prvního dílu, ale zároveň vytváří mnoho nových… Každá z nich se naléhavě domáhá odpovědi, jenže vysvětlit nám je může až třetí díl s podtitulem Past.

Kořist se opravdu povedla. Předchozí díl byl pro mne jen něčím pohupujícím se těsně nad průměrem, nicméně pokračováním své trilogie mi dal Andrew Fukuda jasně najevo, že průměrnost bych mu rozhodně přisuzovat neměla. Naopak.