Akta Themis : Spící obři – Sylvain Neuel

Deadwood, Jižní Dakota. Jedenáctiletá Rose se prohání na kole poblíž domova, když tu se náhle propadne pod zem. Probere se na dně jámy v krychlové místnosti, na jejíchž stěnách září tajemné složité symboly. Hasičům, kteří ji přispěchají zachránit, se naskytne ještě podivnější pohled: Rose leží na dlani obří kovové ruky. Uběhlo sedmnáct let, avšak záhada bizarního artefaktu, jeho původu či tvůrců zůstává nevyřešena. Určení stáří se vzpírá logice, vojenské zprávy jsou cenzurované, nové teorie zuřivě zamítané. Pár lidí však neúnavně pátrá po odpovědích, mezi nimi i Rose, toho času již vystudovaná fyzička a vedoucí tajného týmu pokoušejícího se rozluštit záhadné symboly. Brzy je jasné, že se ocitli na cestě k odhalení objevu, který přepíše dějiny lidstva. Buď mu přinese definitivní mír, nebo hromadnou záhubu…

xxx

V autorově rodné Kanadě už všichni netrpělivě očekávají květen, kdy má být do světa vypuštěn třetí díl, nám tady v Česku musí prozatím stačit ten první. Zapomeňte na všechno, co jste si mysleli o dobré sci-fi. Přicházejí Akta Themis, aby rozbily naše ideály. 

Někomu se možná může zdát, že v úvodu zbytečně přeháním, ale ten pocit euforie po dočtení výborné knížky zná asi každý… A já jsem se jím nechala strhnout. Spící obři ve mně spustili emocionální lavinu a já se z ní teď pokusím vypsat, udělám z recenze takovou malou terapii. Takže čím že mě to ta kniha tak odrovnala? 

Autor si nevybral úplně nejjednodušší styl zpracování, ale i přes určitou komplikovanost si dokázal s příběhem poradit. Příběh vyprávěný zejména formou rozhovorů je obtížné napsat tak, aby nepůsobil strojeně. U Spících obrů ale není možné mít pocit, že sledujete rozhovor dvou robotů. Z každé věty přímo srší unikátnost jednotlivých hrdinů, Sylvain Neuvel rozhdoně při psaní odvedl výbornou práci.

Hrdinové knížky byli místy trochu rozporuplní, ale tak nějak v uvěřitelné míře, a když už se sem tam rozhodli jednat trochu zvláštním způsobem, vždycky k tomu měli svůj přesvědčivý motiv. Nejen po této stránce musím autora vychválit. Vyzdvihnout si rozhodně zaslouží i propracovanost politiky, která má na příběh nemalý vliv. 

Samotný příběh ze začátku působí, že by se od námi známé reality vlastně ani tolik lišit nemusel, ale během pár stránek se dějová linka umí několikrát zvrtnout a zamotat, že ve výsledku sama nechápu, jak zrovna tohle autora proboha mohlo napadnout. Knížka je velice proměnlivá, ovšem jen v tom dobrém slova smyslu.  

Ze začátku jsem z vidiny několikahodinového čtení spousty rozhovorů nebyla lidově řečeno úplně na větvi, ale jakmile dá tomuhle nezvyklému stylu člověk šanci, je tu poměrně velká šance, že se mu zalíbí. Zaujaly mě hlavně zlomové momenty, kdy si postavy celou dobu v náznacích povídaly o něčem, o čem obě dobře věděly… a čtenáře nechaly trápit se až do samého konce. A v okamžiku, kdy si člověk konečně uvědomí, o co jde, nezbývá než třeštit oči. Spící obry bych tudíž nedoporučovala osobám se slabým srdcem a sklonům k hysterii, nicméně kromě těchto dvou výjimek snad úplně každému.