Tvář vody – Guillermo del Toro a Daniel Kraus

Elisa žije osamělý život v malé špeluňce nad kinem Arcade v Baltimoru. Pracuje jako uklízečka v přísně střeženém výzkumném středisku a jedinou radostí pro ni je, když si před noční směnou vybírá, jaké střevíčky na podpatcích si obuje. Ale poté, co s kolegyní Zeldou odhalí utajovaný vládní experiment, se její dosavadní život navždy změní.

XXX

Cenami ověnčená Tvář vody, ve filmovém zpracování oceněna hned dvěma Zlatými glóby, samozřejmě nemohla uniknout mé zvědavé čtenářské pozornosti. Jakmile se o téhle sympatické modré knize s překrásnou obálkou začalo mluvit v superlativech všude po světě, byla jsem přesvědčená, že ji musím vyzkoušet…

Tvář vody nás zavede do USA. Příběh je zasazen do šedesátých let a ukazuje nám tuto  velmoc se všemi tehdejšími vadami na kráse, ať už jde o rasismus, kvůli němuž trpí zejména Elisina černošská kolegyně Zelda, homofobii, nebo samotnou studenou válku. Zachycení této rozporuplné situace rozhodně nebylo jednoduché, ale povedlo se na jedničku.

Příběh staví spíše než na atraktivní dějové lince (ta se dostane do popředí až na samém konci), na psychologii svých rozmanitých hrdinů, z nichž každý je svým bezvýznamným způsobem pro Elisin osud nesmírně důležitý. Názory veřejnosti se ovšem v tomto případě mohou různit. Někdo může, zrovna tak jako já, plesat nad tím, jak je každičká věc rozpitvána do hloubky a do těch nejmenších detailů, díky čemuž je příběh nezapomenutelný. Nemalá část čtenářů tohle ovšem úplně ocenit nemusí a oprávněně si bude stěžovat na zdlouhavost a pomalý rozjezd. Milovníci akčních románů, kde kulky jen sviští vzduchem a krev stříká na každičké stránce, si na své asi nepřijdou.

Palec nahoru u mě má autor i za ztvárnění světa hluchoněmých. Znakovou řeč se už nějakou dobu učím a o životě neslyšících mám rovněž nějakou představu. Zejména proto mě těší, jak všechno dokonale sedí i po této stránce. Autor zkrátka nic neponechal náhodě.

Tvář vody je zkrátka úžasnou fantastickou pohádkou pro dospělé. Navzdory všemu nemožnému, co se v ní odehraje, působí kniha maximálně realisticky. Není vůbec těžké si představit, že nějaká Elisa Espositová v šedesátých letech po Baltimoru opravdu chodila. Snad jen ty její vysoké boty si na nohou po tak dlouhou dobu mohou být trochu problém. Je vidět, že autorem je muž, neboť dámy spisovatelky moc dobře ví, jak mohou podpatky bolet. 🙂