Zaklínač II : Meč osudu – Andrzej Sapkowski

Geralt z Rivie, známý a svým způsobem i slavný zaklínač, je považován za mistra meče, chladného profesionála, za mutanta bez emocí – a po pravdě řečeno sám tuhle svoji pověst podporuje. Jak ale stále více vychází najevo, jeho proměna neproběhla tak hladce. V boji i v životě se u něj až příliš projevují pocity a city, které by už dávno neměl mít, a jeho kamenná tvář je jen maska. Jenže jizvy z bojů nejsou ani zdaleka tak  bolestivé jako rány na duši… 

***

Bělovlasý zaklínač z povolání, Geralt z Rivie, se v poslední době dostal do povědomí světa především díky legendární sérii počítačových her. Inu, kdo si chce s Geraltem trávit čas před monitorem, je mu přáno. Ale přeci jenom se snad najde dost gamerů, kteří se pokusí nahlédnout pod povrch a provrtat se ke kořenům, tedy k literárnímu základu. Dokonce i románová sága o Geraltovi a Ciri má totiž kořeny více než půvabné. Mluvím o dvou povídkových sbírkách, o Posledním přání a Meči osudu. Zdá se mi, že konečně nadešel čas podívat se důkladně na druhou jmenovanou. Ostří tohoto meče není z kovu, nýbrž z papíru. Na tom nezáleží, protože i tak je neobyčejně ostré.

V Meči osudu najdeme dohromady sedm neobyčejných povídek, přičemž každá z nich dostala do vínku i poetický název. Nehledě na jejich napěchovanost cynicky vtipnými poznámkami a obtížně popsatelným situačním humorem, musím říci, že v sobě mají něco navíc. Usídlilo se v nich neodbytné a kousavé nutkání propojovat Geraltův středověký svět s tím naším, hledat vodítka a ingredience na každém kroku, včetně neustálého vtíravého pocitu hlubokých myšlenek. Jedno s druhým dává dohromady abnormální atmosféru, která každou nadcházející větu obklopuje jako přízračný mlhavý opar.

Sapkowski zůstává v mnoha ohledech neustále tajemný, například pokud jde o minulost samotného Bílého vlka Geralta, je až neobvykle strohý. Čtenář jen bez přestání lační po dalším mělkém náznaku a zůstane patřičně napjatý až do samého konce, popostrkován nepřeformulovatelnou filosofií a nenápadnými drobečky informací pramenících přímo od hlavního hrdiny.

První šestice povídek má leccos společného, například těží z pointy, navíc pokud jde o časovou posloupnost, není mezi nimi velký odstup. I tak ovšem ani jedinkrát nedošlo k opakování motivu a každé autorovo slovo dává najevo, jak moc mu na jeho světě záleží, což je poměrně markantní odchylka od románové série. Sapkowski totiž sám prohlásil, že díky tlaku vydavatelů a fanoušků kvůli vydání dalšího románu se mu jeho svěřenec Geralt postupem času odcizil.

Sedmá povídka už je jen pověstnou třešničkou na dortu. Odehrává se až po velmi dlouhé době a je vyústěním…  Inu, to je velké tajemství a nemohu ho jen tak prozradit. Nejen že fantasticky uzavírá legendární ságu, ale je určena především pro pobavení. Geralt se zkrátka nemohl rozloučit bez svého typického humoru. Pokud bych předchozím šesti povídkám dala 100% hodnocení, zaslouží si tento briskní epilog rovnou dvakrát tolik.

Kdyby bylo tohle divadelní představení, diváci by hodiny a hodiny tleskali ve stoje, dokud už by herce neunavilo vracet se na pódium a dokola se klanět. Jenže tohle není drama, tohle je kniha. A zaslouží si víc, než jen potlesk.