Všichni ptáci na nebi – Charlie Jane Anders

Poté, co se na střední škole cesty Patricie Delfineové a Laurence Armsteada za záhadných okolností rozdělily, ani jeden z nich nečekal, že toho druhého ještě někdy uvidí. Koneckonců, když jeden získá magické schopnosti a druhý vynalezne dvouvteřinový stroj času, těžko se dá předpokládat, že by nevzbudil pozornost svých vrstevníků a rodiny.

Ale teď jsou oba dospělí, žijí v Mekce hipsterů San Francisku a planeta kolem nich se rozpadá. Laurence je konstruktérský génius pracující se skupinou, která si klade za cíl odvrátit katastrofu prostřednictvím technologických zásahů do globálního klimatu. Patricia je absolventkou Eltisleyského labyrintu, tajné akademie pro magicky nadané z celého světa, a spolu s dalšími mágy se snaží bojovat proti stále rostoucímu množství nemocí ve světě. Nemají ani tušení, že něco většího než oni sami, co začalo před lety v jejich dětství, je odhodláno svést je dohromady — aby zachránili svět, nebo jej ponořili do nové doby temna.

×××

Knihy se nemají soudit podle obalu, ale rozlišit se podle nich dají velice dobře. Ve většině případů je při pohledu na knihu jasné, že jde o encyklopedii, sci-fi, YA, támhleta s drakem bude fantasy…  A pak jsem se podívala na Všechny ptáky na nebi a řekla jsem si: “Hm, co to vlastně je?” Obálka je to překrásná, to ano. Ovšem poněkud nicneříkající a o to poutavější. Vábila mě jako magnet, chtěla jsem zjistit, co je za ní. Nedostala jsem příležitost litovat.

“Past, kterou můžeš ignorovat, není žádná past.”

Knížka je plná hrozně zvláštních věcí, ale přistupuje k nim tak, jako kdyby vlastně byly úplně běžné… Svět prokreslený do podstatných i nepodstatných detailů by mohl hostit miliony příběhů, ale žádný jiný by si ho svou unikátností nezasloužil. K dějové linii se tak dokonale hodí, že se zkrátka nedá pochybovat, že byl vybudován hrdinům na míru. Je možná lehce nepochopitelný, ale v žádném případě bych jej nenazývala absurdním či chaotickým. Má řád, který je těžké spatřit. 

Hrdinové knihy jsou potom kapitolou sami o sobě. Všichni ptáci na nebi se totiž točí kolem osudů Patricie a Laurence. Jejich osudy se spojují a proplétají v nekonečných smyčkách, mají tolik společného a tolik odlišného, a zamotané jsou natolik, že se snad jen málokdo odváží tipovat, jak to celé může skončit.

“Jednoho dne možná singularita pozvedne lidi na kybernetické superbytosti a pak možná lide začnou říkat, co si doopravdy myslí. Ale spíš asi ne.”

Oba dva se setkávají s hlubokým nepochopením svého okolí. Jediný, kdo se může zdát jako naladěný na stejnou linii, je právě čtenář, a zrovna tahle maličkost mi dodávala pocti unikátnosti. Toužila jsem se na chvíli probořit mezi stránky, obejmout je a utěšit… ale potom se zase vrátit nazpět, protože v tomhle světě bych prostě žít nechtěla.

“Kdybych já dokázal proměnit lidi v želvy, tak by želvy byly úplně všude.”

Myslím, že každý knihomol někdy narazí na knihu, u které si řekne: “Jo, to je ona. Na tuhle jsem čekal(a).” A já ji našla právě teď. Přesně tím vyvoleným zázrakem jsou pro mě Všichni ptáci na nebi. Možná je sice teprve červen, ale já už si dovoluji prohlásit je za mou osobní knihu roku 2017, protože tohle se jen tak opakovat nebude.

Čtení tohohle kousku si užije s každý s kapkou ochoty porozumět nevysvětlitelnému a uvažovat nad každou další větou po dlouhé minuty. Chytlavost knihy popíšu nejvýstižněji asi na názorném příkladu, kdy jsem byla rozhodnutá číst jen pár minut před usnutím, a za neustálého ignorování faktu, že musím ráno do práce, jsem se odtrhla okolo třetí ráno. Je mi skoro líto udělit jí stoprocentní hodnocení, jelikož by měla možná i na víc. Takovýchle unikátních kousků je pomálu. Pokud ale hledáte nějakou jednohubku na zabití jediného volného večera, běžte raději pátrat dál, Všichni ptáci nejsou pro vás.