Magická Paříž : Prokletí černé královny – Pierre Pevel
Představte si Paříž na počátku na 20. století: pánové v buřinkách, dámy v korzetových šatech, široké bulváry, první automobily, vstupy do metra zdobené nádhernou secesní výzdobou.
Pak si představte Paříž magickou – místo, kde se realita prolíná se světem čar a kouzel. Kolem chrličů na Notre-Dame poletují barevní ptáčci, Eiffelova věž z bílého dřeva zpívá, v Seině plavou sirény a okřídlené kočky diskutují o filozofii.
Vítejte v Ambermeru, světě plném intrik, tajemství a kouzel…
Mága a detektiva Louise Griffonta přivede vyšetřování celkem banální záležitosti na stopu nelegálního obchodu s kouzelnými předměty. Jak pátrání pokračuje, odhaluje zločiny mnohem temnější. Sériové vraždy a únosy, ve kterých figuruje Černá královna – zrádkyně a odvržená sestra královny víl Méliany.
Griffont se rozhodne spojit síly s baronkou Isabel, okouzlující vílou, která miluje záhady a dobrodružství, a která zná Černou královnu až příliš dobře. Dokážou společně případ vyřešit a uniknout z kruhu temnoty, který se kolem nich pomalu, ale jistě, uzavírá?
***
S francouzskými autory nemám mnoho zkušeností. Mám jen omezené možnosti srovnávání, znám jen minimální množství francouzských fantasy, ale tak jako tak jsem chtěla Prokletí černé královny recenzovat. Dala jsem na první dojem. Zalíbila se mi obálka, anotace… První dojmy umějí lhát. Ale byl to i tento případ?
Nedá se popřít, že kniha umí znepokojivým způsobem zapůsobit. Nemám na mysli jen zmíněnou extravagantně zpracovanou obálku s překrásným obrázkem dámy se špičatýma ušima a pistolí. Už první kapitola začíná pracovat s myslí čtenáře, probouzí nečekané dojmy a bleskovou rychlostí strhává ke čtení. Je škoda, že po podobných zážitcích, jichž rozhodně není pomálu, tak často přicházejí brzdící a nezáživné momenty.
Prokletí černé královny je po mnoha stránkách velmi zvláštní. Autor je chvilku neuvěřitelně zdlouhavý, což vystřídá prudce proměnlivou akční scénou. Můžeme jen hádat, kolik procent z té rozporuplnosti bylo provokativním záměrem. Jen je škoda, že Pierrovy hry s psychikou čtenářů jsou tak trochu na úkor děje.
Paralelní Paříž, domov okřídlených koček a čarodějů, je ideálním místem pro zvláštní příběh, protože je sama tak trochu zvláštní. Těžko ovšem soudit, do jaké míry to do sebe zapadá a odkdy už se efekt vzájemně trochu vyruší. Pierre Pevel se při jejím popisování ovšem až příliš často soustředil na malicherně nepodstatné nesmysly, klíčovým záležitostem se bohužel sem tam zapomněl věnovat.
Autorovo vyjadřování se vymyká standardu, ovšem jen do té míry, do jaké je to běžnému čtenáři příjemné. Běžnou slovní zásobu si trochu okořenil, správný nádech tomu všemu dodávají i autenticky krkolomná a na vyslovení komplikovaná francouzská jména a příjmení. Střet elfské a francouzské kultury už jen dotahuje výsledný dojem k dokonalosti.
Ačkoliv je ta lehká nadpřirozenost celé knížky povětšinou příjemným bonusem, nadejdou i části, kdy je tahle vlastnost i na obtíž, jelikož trochu snižuje srozumitelnost. Najdeme pasáže s paradoxy úsměvnými a milými, ale i zarážejícími a tříštícími kontext. To je celkem škoda, kdyby série Magická Paříž obsahovala jen ten první druh, nepochybně bych ji hodnotila o kousek lépe.
-
70%
-
90%
-
65%
-
80%
-
65%