Čistý : Splynutí – Julianna Baggottová

V druhé knize sledujeme další osudy Partridge a Pressie, kterým se spolu s jejich přáteli podařilo uniknout ze spárů Speciálních jednotek. Dobře ale vědí, že ještě nemají vyhráno. Jejich protivník sice utrpěl pár šrámů, ale jeho síla a odhodlání zůstaly nezlomené. Pokud jej mají porazit, bude je to něco stát. 

Na scénu přichází tajemná dívka, která přináší vzkaz z Dómu: „Vraťte nám našeho syna, jinak zabijeme rukojmí.“ A první mrtví jasně dokazují, že jsou tato slova míněna zcela vážně. Partridge dobře ví, že to on je tím synem, jehož žádají zpět, ale také je mu jasné, že víc než o něj jim jde o obsah zkumavek, které dostal od své matky. Ty totiž skrývají důležitou složku léku na nemoc, na niž pomalu umírá jeho otec i další obyvatelé Dómu.

Aby ochránil nevinné, rozhodne se uposlechnout, i když se svým návratem vystavuje smrtelnému nebezpečí. To ale koneckonců hrozí i venku, protože Dóm má své cíle, a těch se jen tak nevzdá…

***

V knize Splynutí „splynuly“ dohromady některé z těch nejlepších prvků. Nejprve vzácná originalita, dále napětí, zvraty… To by bylo na hodně dlouhou dobu, vyjmenovat to všechno. Provokativní vyjadřovací metody ve čtenáři evokují každou situaci dosud neznámým způsobem a nutí ho, aby nad každou další větou přemýšlel. Nejlépe dvakrát.

Na minulém díle mne mírně odrazovala přemrštěná realističnost, která sice nezmizela, ale zkrátka jsem si na ni již zvykla a dokonce zvažuji, zda ji neprohlásit za klad. Možná nakonec raději zůstanu v tomto ohledu neutrální. Každý to koneckonců cítí odlišným způsobem. Knihy jsou pro mne hlavně branami do jiných, idealizovaných světů. Faktem je, že Juliannu Baggottovou můj názor ani přinejmenším nezajímá a nezidealizovala jedinou větičku. Z této stránky má u mne plný počet bodů.

Slabým místem celé série jsou ovšem popisy. Po stylistické stránce v nich chyby nevidím, ale po čase mi začínaly vzhledové parametry jednotlivých postav lehce „splývat“ dohromady a vybavit si barvu vlasů jednotlivých hrdinů, to je nadlidský úkol. U prostředí už jsou charakteristiky mnohem výraznější, nicméně stále vidím jistý prostor pro zlepšení. Čtenářům s fantazií ovšem tento drobný zádrhel jistě nečiní žádné komplikace.

Porovnám-li Splynutí s předchozím dílem, mohu jen prohlásit, že se z nadprůměrně dobré knihy vyšplhal ještě výše.Pokusím-li se ho ovšem porovnat s jinými dystopickými knihami, zjistím, že nemám vhodný protiklad. Tahle kniha je zkrátka “jiná”. Výstižnější slovo patrně nenajdu.  Najdou se lidé, kteří ji vynesou do nebes. Existují ovšem i takoví, kterým tento styl nesedne a udělají pravý opak. Než jsem si na tu nehmotnou odlišnost přivykla, nedokázala jsem se do děje patřičně vcítit. Nakonec však několik dalších kapitol celou bariéru probořilo a Splynutí mne vtáhlo do sebe, do specifického víru emocí a kruté pravdy, která se jen těžko dá zahlédnout někde jinde.

Závěrem bych se všem čtenářům chtěla omluvit za nadměrné používání slovesa “splynout”, nicméně vzhledem k situaci se mi zdá, že Splynutí si o to zkrátka říkalo. 🙂