Galgad – Ergall

V dávných dobách, v dolině v prastarém lese obehnanými horami, se probudí nejmocnější strážce Gathary. Není to náhoda. Na svět přišli ti noví, odlišují se od ostatních, narušují snad křehkou rovnováhu?
Navíc se schyluje k válce mezi lidmi, nadvláda zdvojeného kříže rozpíná ruce. Galgad pátrá po pravdě. Nenalézá však vlky ani ostatní.
Nechte se okouzlit poutavým příběhem, nechte se uchvátit prastarými lesy, v nichž tečou čisté řeky. Budete mít pocit, jako byste sami chodili těmi místy, potkávali tvory z prastaré říše. Obdivujte hrdiny i obyčejné lidi, kteří se snaží bojovat s nepřízní osudu. Odhalte kruté pravdy našich činů.

***

Přestože nerada takzvaně „házím všechny knihy do jednoho pomyslného pytle“, musím uznat, že v  poslední době se nám do moderní fantasy literatury vloudila hrstka stereotypů. Některé knihy se navzájem podobají jedna druhé jako vejce vejci – (rozebírám tu fantasy, takže mám samozřejmě na mysli dračí vejce). Nepochybuji o tom, že výjimek by se našlo opravdu mnoho, ovšem ony zmíněné poupravené kopie jsou více propagovány a tudíž i více na očích. Ovšem měli bychom si najít místo i na knihy, u kterých originalita není jen prázdným slovem, nýbrž si získala plnohodnotný význam. Jedním z těchto neobvyklých případů je i Galgad, tedy prvotina českého autora vystupujícího pod přezdívkou Ergall.

Galgad je kniha poněkud neobvyklého formátu, je drobná a dohromady čítá zhruba 230 stránek, což by se sice nezdálo jako nějak závratné množství. Pokud jde ovšem o obsah, svou skromnější rozsah bohatě vynahradí – ať už po stránce dějové, nebo po té expresivní. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla na autorovo hlavní zaměření. Ergall se totiž v určitých momentech soustředil převážně na vnější charakteristiku, ovšem ta vnitřní se dala za každé situace plynně odvodit.

Přihlédnu-li k faktu, že Galgad je teprve prvním literárním pokusem autora, nemám si téměř nač stěžovat. Sice by se našlo několik drobnějších stylistických chyb, nicméně nejde o nic, co by stálo za řeč (případně za řádek v mé recenzi.) Drobností zasluhujících pochvalu je naopak mnohem více. Především se mi zdá, že tohle je ta správná doba, kdy by se člověk měl zamyslet nad tématy, kterým se tato kniha bohatě věnuje. Poskytuje tu správnou živnou půdu hlubokým úvahám a tak nějak se mi zdá, že právě k tomu se nás autor snaží nasměrovat.

Když zdolal poslední keře, stanul před obrovitým stromem. Rozlezlé kořeny přeskakovaly přes sebe, kus od kmene mizely v zemi, kde hledaly živiny pro staletý strom. Kmen byl široký, jako kdyby obrovské ruce semkly několik stromů k sobě a čekaly, až vyrazí k obloze.

Kdybych nosila klobouk, nepochybně bych jej před autorem smekla za bravurní popisy přírody, která má v Galgadovi obrovskou roli. Vzhledem k absenci klobouku na mé hlavě se tak asi nestane, nicméně pořád mohu Ergallův vyjadřovací potenciál alespoň vychválit v této recenzi. Opravdu si to zaslouží. Galgad je více než jen slibný začátek spisovatelské kariéry. A pokud je toto pouze první pokus, jak asi dopadnou ty další? No, nechme se překvapit.