Světy za obzorem – Julie Nováková

Za obzorem se skrývají nové a tajemné světy, kam lidská noha ještě nevkročila: Věčně zmrzlé trpasličí planety ukrývající dávné vraky. Bludiště zvířecích myslí a emocí. Virtuální reality. Vjemy překypující krajina lidského čichu ve světě pokročilých technologií. Kolonie na nebezpečných dalekých planetách. Světy, kam se dostaneme, když se zeptáme “co kdyby”…
Na cestu od budoucí Země přes Sluneční soustavu až do dalekých koutů galaxie vás vezme spisovatelka Julie Nováková v povídkách, z nichž řada zde vychází česky nebo světově poprvé.
Každý příběh doplňuje i zábavný komentář autorky odhalující, jak povídka vznikla – a protože jsme v říši science fiction, občas i s vědeckými referencemi!

Kdykoliv mi přijde do rukou povídková kniha, otevírám ji s určitou nejistotou. Vždy potřebuji alespoň malou chvíli na to, abych se připravila na skutečnost, že právě budu číst více příběhů, které spolu příliš nesouvisí. Tentokrát šlo ovšem o povídky samotné autorky, ne jako u Terra Nullius, kde jich bylo jen pár a jinak byly psané různými lidmi. Tentokrát mne mírná nejistota docela rychle opustila. Recenzi rozdělím na části, do nichž se dělí i samotná kniha (každá část obsahuje různý počet děl).

Země

Ačkoliv zpočátku jsem pořád ještě četla s trochou nedůvěry a obav, že se pořádně nezačtu, hned první povídky mne velmi mile překvapily. Především proto, že se dle mého jedná o velmi specifické tématiky sci-fi, do nichž nikdo příliš nezabředl. Konkrétně tématik jako jsou možnosti vylepšení osobnosti, našich smyslových vjemů a dokonce i aplikace náboženských prvků do virtuálních světů. Stejně tak se tu ale objeví i povídka s prvky fantasy, leč na jiné planetě, a tím je to ještě zajímavější.

Za tuto první sekci se mi těžko hledá nejsilnější povídka, za sebe bych ovšem zvolila Poslední intifádu a Spi sladce, Joe. Zajímavá tématika a autorce se podle mne nejlépe daří povídky, kde jsou hlavní postavy v kaši a bojují nejen proti nepřátelům, ale i proti přátelům a především samy se sebou.

Slabé stránky povídek zmíním až ve shrnutí, protože jsou u všech povídek prakticky shodné.

Sluneční soustava

V této části nalezneme tři povídky a všechny tři jsem přečetla už bez nejistoty. Povídka My stíny se mi líbila už díky detektivnímu žánru, ve kterém se autorce opět povedlo trochu více vystihovat charaktery postav a jejich motivy. Konec trochu zakolísal, ale dalo se to zvládnout.

Druhou povídku jsem četla s doporučením autorky (každá povídka má krátkou anotaci s poznámkami ze zákulisí psaní daného díla) s hudebním doprovodem. Zážitek byl opravdu o to intenzivnější. Pokud by náhodou autorka četla tuto recenzi, musím podotknout, že jsem dostala doporučení na Jeana Michela Jarreho a některé povídky z této sbírky jsem četla právě s tímto podkladem. Každopádně opět zajímavá tématika transferu lidské mysli a velmi hezky podchycené emoce a úvahy hlavní postavy.

Symfonie prachu a ledu byla zajímavá skutečným vědeckým podtextem a relativně reálnou úvahou posunutou do dob, kdy tato fakta zapadnou jak časově, tak technologicky. Osobně mne oslovily více předešlé dvě povídky a tuto jsem četla trochu víc na sílu, ale pořád měla své kouzlo.

Za hranicemi…

Tato série zkombinovala zajímavá témata noir detektivky, steampunku, fantasy a sci-fi. Najdete tu pět povídek a osobně nepovažuji žádnou za nejlepší, všechny jsou vyrovnaně dobré. Každá z nich vás přesune do konkrétní atmosféry, vyvolá ve vás napětí, nejistotu a dokonce i strach. Za mne jsou tyto povídky nejlepší z celé knihy a četla jsem je už s naprostým zájmem a zvědavostí.

…a ještě dál

Jedná se o malou vsuvku, která je spíše takovým pokusem o poezii s vědeckým podtextem. Odvážné zakončení, ale já bych asi uvítala spíše nějakou povídku či novelu, která by trochu přesměrovala zneklidněné emoce z poslední povídky, báseň sice neurazí, ale z hlediska ucelení celého díla nechá trochu prázdné místo.

Shrnutí

Všechny povídky ve sbírce jsou psané čtivým a zajímavým stylem, dovedou ve čtenáři vyvolat emoce, zaujmou. Z hlediska stylu psaní nemohu prakticky nic vytknout. V některých povídkách bych se ovšem ráda podívala postavám trochu více pod kůži, abych pochopila, co je vede k jejich závěrům a činům.

Největší slabinou je ovšem fakt, že se má jednat o povídky. Příběhy na mne působí dojmem nedopsaných knih, jejichž děj je poněkud rychle uzavřen nebo dokonce uzavřený ani není – většina povídek končí otevřeně a můžete se jen domýšlet, co kdo udělá. Místy je to samozřejmě zjevné, ale pořád se nemohu zbavit pocitu, že většina těchto povídek by mohla být svým prostředím a postavami zajímavou knihou.

Světy za obzorem tak odkládám s příjemným pocitem z dobrého počtení, avšak s mírnou lítostí, že některé postavy a děje neměly tu šanci stát se „něčím více“.