Vteřinu poté – William R. Forstchen

Vysloužilý armádní důstojník John Matherson se přestěhoval s rodinou do Black Mountain v Severní Karolíně. Nedávno ovdovělý John a jeho dvě dcery žijí v přívětivé maloměstské rutině. Jednoho dne ji však něco naruší – najednou přestanou fungovat všechny elektrické spotřebiče. Že by rozsáhlý výpadek? Pravda je však krutější, než by se zdálo – za vším je výbuch EMP, elektromagnetické bomby. A výpadek zdaleka nebude jen dočasný… Kdo přežije v zemi, která se z blahobytu rychle propadá do archaické společnosti? Docházejí léčiva, násilní vykradači se začínají organizovat do tlup, objevují se první fámy a domněnky o původcích útoku. Den za dnem ubíhá od propadu do temných časů, až se uzavře rok. Rok Johnova boje o zachování rodiny, života, budoucnosti… Strhující postapokalyptický román překvapí svou uvěřitelností a nepustí čtenáře, dokud se nedobere poslední strany.

XXX

První měsíc prázdnin máme za sebou, pomalu se nám rozjíždí druhá polovina a já bych vám ráda doporučila nějaké čtení na volné dny. Tentokrát to ale nebude nic poklidného pro válení na pláži, nýbrž akční a dobrodružný román postapokalyptického žánru od nakladatelství Laser.

Příběh Johna Mathersona se nám začne odehrávat před očima krátce před katastrofou, která úplně změní jeho život. Běžné starosti s prací a přítelem dcery Elisabeth, který se Johnovi ani kapku nezamlouvá, se promění v boj o život, poslední zbytky civilizace a také o inzulin, který k životu nutně potřebuje nejmladší dcerka, dvanáctiletá Jennifer.

John sám je takový správňák, na první pohled neomylný chlapík, což může po pár kapitolách perfektních a úžasných skutků a rozhodnutí pana Dokonalého začít trošku nudit. Hrdina by občas možná měl pustit na světlo svou slabost, aby byl maličko uvěřitelnější, což bohužel není tento případ. Zamlouvaly se mi naopak vedlejší postavy, zejména maličká Jennifer sužovaná těžkou cukrovkou prvního typu, nebo Johnova tchyně Jenn. (Ano, správně, vnučka má jméno po ní.)

Trošku mě mrzelo, že ve Vteřině poté nenajdeme jedinou silnou ženskou postavu. Všechny příslušnice něžného pohlaví si prostě po výpadku elektřiny sedly na zadek a “Pánové, zachraňte nás, dělejte něco,”. Dámy na stránkách knihy tráví čas tím, že vaří, brečí, občas jim nějaký muž vyčítá jejich neschopnost a ony jen mlčky přikyvují, případně jakožto zdravotní sestry ošetřují muže raněné v těžkých přestřelkách, protože na nic jiného se přece nehodí. Neříkám, že každá kniha potřebuje drsnou Wonder Woman, která všechny zachrání, ale neprezentovat všechny slečny jako neschopné puťky by taky nebylo na škodu.

Pryč ale od těch horších stránek knih, je na řadě vyzdvihnout úžasnou promyšlenost v zákulisí, technologický základ a celkovou věrohodnost. Nejsem psycholog, ale tak nějak mám pocit, že obdobně by lidé skutečně v těžkých chvílích mohli reagovat. Kniha je místy hodně krutá až nechutná, ale to už k tomuto žánru patří, takže po této stránce jsem spokojená.

Vteřina poté je hlavně perfektní sondou do amerického uvažování. V ateistickém Česku by určitě zádušní mše byly tou nejmenší starostí, zato k věřícímu maloměstu Spojených států to prostě patří, zrovna tak jako patriotismus a časté vyzdvihování národní hrdosti, což se v knize neděje zrovna zřídka.

Všeobecně jde o zajímavě podané post-apo, kterému samozřejmě lze pár věcí vyčíst, ale čtenáře dokáže zaujmout, vytrhnout z reality a donutit přemýšlet nad tím, jak dlouho by bez jídla a elektroniky přežili oni sami. Být tohle Super Star, já dávám Ano.