Modré hlubiny – Jennifer Donnelly

Hluboko pod vodou, ve světě ne nepodobném našemu, žijí mořští lidé. Obývají oceány, moře i sladké vody po celé zeměkouli.
Serafina, dcera královny Miromaru, vyrůstá s neochvějnou jistotou – a zároveň celoživotním břemenem – že se jednoho dne stane vládkyní nejstarší podmořské říše. Zároveň ji však pronásledují podivné sny, které předpovídají návrat starého zla.

Temné předtuchy se potvrdí, když Serafininu matku zasáhne vražedný šíp. Celá říše se ocitá v chaosu a Serafina na sebe musí vzít nelehký úkol: najít toho, kdo velí útočníkům, a zabránit válce mezi podmořskými národy. Pátrání ji zavede mezi další mořské panny, které pocházejí ze šesti různých vod. Uzavřou spolu neporušitelnou sesterskou dohodu a vydají se do boje proti temným silám, jež ohrožují existenci celého světa. Modré hlubiny přicházejí.

***

Jennifer Donnelly nám zároveň s prvním dílem WaterFire ságy předkládá nejen odlišnou a mimořádně propracovanou kulturu. Dokázala vše promyslet do dokonalých detailů. Zakomponovala do svého díla i tak okouzlující drobnosti, jako stručné popisy neobvyklých mořských sladkostí s ještě neobvyklejšími názvy, nebo třeba okrajově zmíněné hudební nástroje.

Celá vodní společnost je mnohem uvěřitelnější s každým dalším odkazem na bohatou historii a propracovanou mytologii. Fungování říše dokázala Jennifer propojit v provázaný celek bez hluchých míst. Nezanedbala ani slovní zásobu obyvatel Miromaru. Málokdy člověk narazí na svět tak propracovaný, že si v něm národy vyvinuly vlastní metafory a přísloví. Můžeme narazit na spojení „věrný jako perutýn“, „dřít jako rejnok“… Bledému člověku (tedy vlastně bledé mořské panně) nikdo nevyčte, že je „bílá jako stěna“, raději ji přirovná k žraločímu břichu.

Vskutku zajímavě je zpracováno i provázání se „zeměchodci“, což je vžité označení pro lid žijící na souši. Motiv devastace životního prostředí mořských živočichů je rozhodně jedním z témat hodných zamyšlení.

Lehce mě zaráží podivné formátování textu. Zhruba ob tři kapitoly je vždy několik odstavců jen tak bez viditelného hlubšího důvodu psáno kurzívou a důvod se mi vypátrat nepodařilo. Jako velký mínus vidím i pomyslné „předávkování“ vlastními jmény začínajícími od písmenka M. Jennifer má možná „emka“ ráda, ale méně hojný počet by nebyl na škodu. Chvíli trvá, než si člověk srovná v hlavě, co přesně jsou zač Miromar, Mahdi, Matali, nebo třeba Mereva. O to horší je, když se vyskytují v těsném závěsu za sebou.

Po všech těch kouzelnících, upírech a obdobných stereotypních skupinách představuje podmořský národ svěží vítr, který by měl i navíc, než zapůsobit v rámci svého žánru. Po přečtení prvního dílu WaterFire ságy nikdo rozhodně nebude moci pravdivě prohlásit, že „něco podobného už četl“, jako to občas dělávám i já. Mezi jednotlivými kapitolami jsou sice nemalé, klidně i třídenní časové skoky, což hlavně ze začátku na rychlosti čtení nepřidává, ale trpělivost přináší růže… anebo mořské okurky.