Hra věží – Daniel O’Malley

Myfanwy Thomasová se probouzí uprostřed jakéhosi londýnského parku, obklopena mrtvými těly, která mají na rukou gumové rukavice, a nemá ani tušení, kdo je a co tady dělá. Jediným vodítkem je jí dopis, který drží v ruce. Pokud má odhalit svou identitu a zjistit, kdo jí usiluje o život, nezbývá jí než se řídit pokyny, které jí zanechalo její dřívější Já. Ty ji zavedou do Šachovnicové skupiny, supertajné britské agentury pro boj s nadpřirozenými hrozbami, v níž zastává vysoké postavení věže. Začíná hra o život, hra, během níž se Myfanwy setká s bytostí ve čtyřech různých tělech, se ženou, která prochází lidskými sny, i s děsivými Roubovači.

Už podle názvu i obalu knihy by si každý mohl domyslet, že si právě kupuje příručku k dobře zvládnuté hře v šach anebo nějaký detektivní kousek. Obojí je ale prachsprostá lež, Hra věží je totiž kniha na pomezí fantasy a hororu,  a ačkoliv je zařazovaná mezi horory, myslím, že leckterý milovník tohoto žánru by byl zklamán, proto bych ji dle mého soudu do hororu ani nezařazovala.

Na začátku celého příběhu jste vhození do studeného víru neznalosti. Nevíte, co se děje, co vás může potkat nebo kdo vlastně jste. Pardon, myslím tím postavu, ačkoliv kniha je psaná tak živě, že během chvíle ztrácíte pojem o tom, kdo z vás je opravdu ta pravá Já. Je vcelku zajímavé, že je kniha psaná ve třetí osobě, přesto se mnohem lépe čte v první. Několikrát se vám může stát, že se zmateně zastavíte, protože najednou nevíte, o kom vlastně čtete, ale když si na to zvyknete, nenecháte se tím rušit a můžete pokračovat v napínavém příběhu.

Myfanwy Thomasová, hlavní představitelka knihy, se v příběhu ukazuje pod dvojím metrem. Může za to fakt, že Myfanwy prodělá celkovou ztrátu paměti a stává se tak z ní nový člověk (zajímavé je, že celou dobu v knize o sobě přesně jako o novém člověku přemýšlí, proto se nemůžete zbavit dojmu, že jí bylo vyměněno vědomí s jiným člověkem a ne jen ztráta paměti té a samé osoby). Nová Myfanwy si sice nechává své jméno a postupně přejímá vše, co jí její staré Já zanechalo, přesto je to ale úplně jiný člověk, ví přesně, jak svět kolem ní funguje, vymazanou má jen svou vlastní osobnost a právě díky tomuto „restartu“ se může zbavit všech špatných vlastností a být mnohem silnější a odvážnější, což se jí bude v průběhu příběhu velmi hodit.

Tohle všechno by ale samozřejmě nešlo bez toho, aby nám staré Já nezanechalo alespoň malé útržky věcí minulých. Jelikož (což se v průběhu příběhu dozvíme) stará Thomasová věděla, že dojde k její celkové amnézii, psala v průběhu několika měsíců dopisy pro své budoucí Já. Nejen to, zařídila i bankovní účet, tajný byt a falešné průkazy, protože věděla, že jejímu novému a zmatenému Já půjde o život ve chvíli, kdy poprvé otevře oči v londýnském parku.

Právě těmito dopisy je celá kniha postupně prokládána, a ačkoliv jsou většinou zajímavé, člověk jejich uložení do knihy moc neocení. Možná je to právě proto, že jsou v knize rozházené úplně náhodně a čtenář neví, jestli a kdy je hlavní hrdinka četla. Jsou jakousi výplní, či mediátorem, ve chvílích, kdy se jde do nějaké akce. Je jisté, že v té chvíli si je hrdinka nečte, ale pokud by je kolikrát četla někdy před tím, jistě by se pár věcí vyvarovala. No, celkově mi toto jako jediné přišlo trochu nedomyšlené, ale čtení to nikterak zvlášť nebrání, jen vás to na chvíli vytrhne z jednoho módu a přepne do druhého. Dopisy jsou psané v první osobě a možná právě díky tomu jsem si osobně zachovávala tu první osobu i v příběhu samotném.

Popisy, ať už postav nebo prostředí, se svojí kvalitou, délkou a detailností liší kus od kusu.
V souhrnu ale musím říct, že popisy jsou kratší a jejich výstižnost naprosto stačí. Možná jen některé detaily mi nedělaly až tak dobře, ale to kvůli tomu, že hlubší popisy dostáváte od spisovatele převážně ve chvílích, kdy vám popisuje boj nebo nějaké monstrum, což mě osobně až tak nebavilo.

Postav v příběhu máme vcelku omezené množství, alespoň co se týče na knihu, která má přes šest set stran. Setkáváme se tu především s kolegy Thomasové, jejími podřízenými a několika záporáky. Co se týče popisů charakterů a vizáží všech kolegů Thomasové, jsou shrnuty v jedné kapitole pomocí dopisů, takže já osobně jsem vůbec nevěděla, jak kdo vypadá, protože po přečtení jsem hned zapomněla, kdo byl kdo a až dále v knize jsem si vytvářela představu o některých lidech podle menších útržků informací. Pokud má ale někdo lepší paměť nežli já, určitě mu bude stačit přečíst si tento popis a bude vědět, jak má kdo podle Daniela vypadat.
Charaktery jsou povětšinou propracované, cítila jsem sice trochu kolísání u charakterů Roubovačů, tam mi přišlo, že jsou až nepřirozeně agresivní a jejich jednání není logické, ale to se možná u příšer a oblud dá očekávat.

Kniha je dělena na čtyřicet tři kapitol, které se mohou lišit svým písmem. Jde o rozdělení liniového příběhu a vložených dopisů, které k nám promlouvají v retrospektivě. I díky naprosté změně písma se jen těžko ztratíte mezi tím, co se děje teď a co je ze vzpomínek staré Myfanwy, což beru jako velké plus.

Podtrženo sečteno, musím říct, že Hra věží je jednou z nejlepších knih, jaké jsem za poslední dobu četla. Téma je sice trochu otřepanější, přesto je jeho provedení svižné, zábavné a především čtivé. Jak jsem již psala na začátku, určitě bych tuto knihu nedávala do hororů, já osobně jsem se při ní nebála snad ani jednou, mnohem více jsem se nasmála, neboť některé Myfanwyny hlášky jsou opravdu jedinečné. Není to žádný superkrutopřísný román, ale na ten si to ani nehraje. Pokud šlo Danielu O’Malleyovi o to, aby se jeho čtenář pobavil a uvolnil, tak za mě to zvládl na jedničku!